První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava (+VIDEO)

Dnešní den uběhlo již tři čtvrtě století od vzniku Protektorátu Čechy a Morava. 15. března 1939 se České země staly znovu součástí Říše, ve které v minulých staletích zažily svůj největší kulturní rozmach a rozkvět. Období Protektorátu je bohužel stále vnímáno jako minimálně velice kontroverzní. Přikláníme se však k názoru, že za dané politické situace ve světě, bylo toto řešení pro český národ jedinným možným a jediným správným. Stejně jako minulý rok necháme mluvit Ing. Romana Elmara Skružného, který na tento den vzpomíná ve svém autobiografickém díle Vzkaz.


"...O politických událostech se u nás hodně a často hovořilo, otec míval ve svém domě hodně hostů, ale jejich jména si již nedovedu vybavit. Rádio bylo stále zapnuté,bylo téměř hmatatelně cítit napětí. Jak říkám, pamatuji si jen útržky událostí, ale vím, že na své narozeniny byl otec ve velmi slavnostní náladě – měl je 15. března (narodil se roku 1871!). Vzpomínám si, že tehdy v roce 1939 řekl, že ještě nikdy nedostal ke svému výročí lepší dárek. Na můj naivní dotaz jen řekl, že je náš národ konečně tam, kde bylo odjakživa jeho dějinné místo.

Snažil jsem se tomu porozumět, ale opravdu plně pochopit jsem to dokázal až tak ve svých deseti letech. A hned druhý den se otec autem vypravil do Prahy. Na poslední chvíli se rozhodl, že své syny vezme sebou, ale bratr měl kašel a zvýšenou teplotu. Jel jsem tedy já sám, i když matka mírně protestovala (bylo špatné počasí, zima a padal sníh). Pro mne to byla událost, jet s otcem do Prahy. Vůz řídil otcův řidič, který se také po celý rok o auto starala dělal běžnou údržbu. Automobil byl nádherný předválečný model Renault, uvnitř vybavený veškerým tehdejším pohodlím a vymoženostmi. Jeli jsme dost pomalu (cestou jsme viděli několik havárií), ale nakonec jsme dojeli na Malostranské náměstí, kde řidič zaparkoval. Já se s otcem vydal Nerudovou ulicí nahoru na Pražský Hrad. Všude kolem byla spousta lidí a pamatuji se, že někteří byli zlostně rozrušeni (bylo jich poměrně dost), někteří byli prostě jen zvědaví, tvářili se lhostejně a nezúčastněně (těch bylo, myslím, nejvíc), ale byli i takoví, kteří dychtivě a s očekáváním hleděli k Hradu.

Vlajka na střeše Hradu byla vidět už zdaleka – říšská vlajka se svastikou. Až na místo, kam jsme mířili, jsme se ale nedostali. Byly tam namačkány davy lidí, také novináři, fotografové a filmaři. Otec to zřejmě předpokládal a vzal s sebou malý dalekohled – triedr. Čekali jsme asi půl hodiny – a pak se v okně Hradu objevila postava. Byla znát na dálku jen stěží, ale pomocí triedru jsem dobře viděl – téhož muže, kterého zobrazoval portrét v otcově pracovně. Měl jen jiný oblek, prostý vojenský kabát bez distinkcí, jen na levé straně se cosi lesklo (Vůdce nosil, jak známo, železný kříž z první světové války a zlatý stranický odznak NSDAP). Několikrát se vyklonil z okna a bylo vidět, že něco říká lidem, kteří s ním byli v místnosti. Ti lidé, co byli dole až u zdi Hradu a i další za nimi, propukli v jásot. Slyšel jsem výkřiky „Führer“ a nebo i česky „Vůdce“. K tomu výkřiky slávy a nadšení. Ten okamžik se mne hluboce dotkl, i když jsem samozřejmě nemohl plně chápat velikost a dosah té chvíle. Pak už jsem Vůdce nikdy osobně neviděl, jen ve filmových záběrech a na fotografiích. Ale pamatuji se dodnes, jak tehdy můj otec smekl svůj klobouk a měl slzy v očích.

Stáli jsme tam jen chvíli, Vůdce nebyl v okně dlouho. Pamatuji se, že jsem se ještě podíval nahoru na vlající symbol naší sounáležitosti k Říši; při pohledu vpravo jsem viděl krásné červenavé malostranské střechy a kopule kostela svatého Mikuláše. Šli jsme dolů, byla zima, chvílemi padal mokrý sníh a vál ostrý vítr. Ale bylo znát, že čas se láme, že se blíží jaro. V přírodě i pro český národ. Jaro opravdu přišlo, to skutečné i to pomyslné a pro náš národ tak důležité. Jak mi vždy připomínal můj otec, bylo to teď vlastně jako za časů císaře Karla IV.– byli jsme opět součástí a v centru Říše. A opět dostali svoji příležitost lidé, kteří něco uměli a o něco usilovali (rozhodně ne o svůj vlastní prospěch). Už nerozhodoval ani původ, ani majetek. Jen schopnosti a to, OČ usiloval, bojoval a jaký byl cíl jeho snažení. Zloději, povaleči, podvodníci, levicoví pseudointelektuálové a dekadentní ztroskotanci měli na vybranou – buď začít něco dělat a poctivě se živit, nebo ... mohl je snad někdo litovat? Nebo litovat třeba cikány, kteří byli internováni v pracovních táborech, kde se učili činnosti, kterou prakticky neznali – totiž práci? A nebo židy, kteří po staletí vysávali nás lid, vymýšleli (jako světové etnikum) jak vyvolat války, jak chytračit, podvádět, na všem vydělávat, ničit naši a evropskou kulturu svým zvrhlým „uměním“?

Za časů Karla IV. měli v Praze a dalších městech svá ghetta, museli být oblečeni tak, aby je každý poznal, a styky nebo dokonce sňatky s normálními lidmi byly prostě vyloučeny. Tohle všechno se začalo postupnězase vracet, ale do roku 1942 byli stále všude vidět. Byli sice označeni, ale byli tu. Internace začala právě až v roce 1942. Kdyby byl pravdivý onen monstrozní podvod zvaný holocaust, pak by muselo zahynout a být spáleno za necelé tři roky 6 milionů osob. Věc z technického hlediska naprosto nemožná a neuskutečnitelná. I v případě, že by se vše dělalo v průmyslových centrech, kde je k dipozici poměrně dost energie, nutné k takové věci. Doporučuji každému, aby se šel někdy podívat na nějakou kremaci – zblízka a na vlastní oči. Ono to normálně nejde, ale já tu možnost jednou měl. Rozhodně to není záležitost ani rychlá, ani laciná. To ale jen tak na okraj – důkazů o lžích „holocaustu“ je přece víc než dost..."



|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|15.3.2014|