Známá kniha údajného pamětníka holocaustu, která obdržela několik mězinárodních ocenění, byla odhalena jako podvod. V knize „Fragmenty: Paměti válečného dětství“ (Fragments: Memories of a Wartime Childhood) popisuje autor Binjamin Wilkomirski své utrpení, které prožil jako malé dítě v židovském ghettu v Rize. Jeho první dětskou vzpomínkou je událost, kdy viděl zabití svého otce. Wilkomirski dále popisuje, jak jako 3 až 4leté dítě prožíval svou krutou internaci za války v německých koncentračních táborech Majdanku a Osvětimi. Kniha byla poprvé vydána v roce 1995 v němčině, poté byla přeložena do 12 jazyků.
Ve Švýcarsku, kde Wilkomirski žije, se kniha stala široce propagovaným bestsellerem. K její propagaci byly natočeny dva televizní dokumenty a její autor osobně navštívil řadu škol, aby tak pomohl v propagaci knihy.
Americká verze knihy byla publikována velkým nakladatelstvím Random House, které zajistilo pro knihu širokou publicitu a doporučovalo ji učitelům do škol. Židovské organizace a hlavní americká média byly knihou velmi potěšeny. New York Times ji nazvaly „ohromující“a Los Angeles Times ji pochválily jako „klasický popis holocaustu z první ruky“. V roce 1996 obržela kniha v USA ocenění „National Jewish Book Award for Autobiography and Memoir“, v Anglii poté získala cenu „Jewish Quarterly Literary Prize“ a ve Francii speciální „Prix Memoire de la Shoah“.
Americké US Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu DC – americká federální instituce - bylo knihou tak unešeno, že Wilkomirskimu zaplatilo turné po šesti amerických státech. Poté se však v létě 1998 pod tíhou pádných důkazů ukázalo, že celá kniha je podvod. Ačkoli Wilkomirski tvrdí, že se narodil v Lotyšsku v roce 1939, a do Švýcarska přicestoval v roce 1947 nebo 1948, záznamy švýcarských úřadů dokazují, že se ve skutečnosti narodil v roce 1941 ve Švýcarsku svobodné matce Yvette Grosjean. Ta syna odložila a byl adoptován rodinou Doessekkersových z Curychu. Židovský publicista Daniel Ganzfried (za svá odhalení byl Ganzfried velmi pranýřován a zavrhnut holocaustovou obcí; o celém případu napsal knihu „Holocaustový travestit alias Wilkomirski“ – více info na jeho webu www.ganzfried.ch; pozn. překl.) píšící do švýcarského týdeníku Weltwoche veřejně oznámil, že ve svém pátrání po minulosti Wilkomirskiho nalezl fotografii z roku 1946, kde je mladý Bruno Doessekker (nyní Wilkomirski) v zahradě svých adoptivních rodičů.
Po srovnání knihy „Fragmenty: Paměti válečného dětství“ s pravděpodobně autentickou knihou „The Painted Bird“ autora Jerzy Kosinksiho (autor zde líčí své dětství za druhé světové války ve východní Evropě na stejných místech, jaká popisuje Wilkomirski; pozn. překl.) se ukázalo, že Wilkomirskiho dílo je podvod.
Reakce židovských holocaustových učenců na tato odhalení byla poučná, neboť se mnohem více starali o propagandistický dopad, než o historickou pravdu. Jejich počáteční politování směřovalo více k tomu, že byl podvod odhalen, než že byl spáchán.
V článku publikovaném velkými kanadskými novinami Ottawa Citizen dne 18.11. 1998 prohlásila židovská spisovatelka Judith Shulevitz, že nezáleží na tom, do jaké míry jsou Fragmenty autentické. Její hlavní znepokojení spočívalo zjevně v tom, že podvod nebyl zkušenější: „Nemám tu moc si přát, aby usilí Wilkomirksi-Doessekera bylo více rafinované a nevyprodukovalo takový podvod ve světové literatuře.“
Deborah Dwork, ředitelka Centra pro studie holocaustu na Clarkově Univerzitě ve Worcesteru v Massachutes a spoluautorka publikace „Osvětim: 1270 až po současnost“, nyní souhlasí s tím, že se Fragmenty ukazují jako podvodné. Přesto stále vyjadřuje své sympatie k Wilkomirskimu, když ho po setkání s ním popsala jako ubohého „hluboce vystrašeného muže“. Neviní ho jednoznačně dokonce ani z podvodu, protože „věří v jeho identitu“. Veřejnětaké v deníku New York Times z 3. 11. 1998 kárala některé publicisty za odsuzování Wilkomirskiho.
Deborah Lipstadt, autorka antirevizionistické knihy „Popírání holocaustu“ řadí Fragmenty na svých přednáškách mezi klasické paměti obětí holocaustu. Když byla konfrontována s důkazy o neautentičnosti této knihy, komentovala je tak, že nová odhalení sice „mohou věci trochu komplikovat, kniha je ale stále velmi silná.“
Daniel Ganzfried si veřejně postěžoval, že čelí silným útokům ze strany židovské obce, která tvrdí, že ač jsou Fragmenty falsifikátem, jeho odhalení nebezpečně podporuje „ty, kteří popírají holocaust“.
Americký spisovatel židovského původu Howard Weiss stejně argumentoval 9. 10. 1998 v deníku Chicago Jewish Star: „Prezentace fiktivních popisů holocaustu jako skutečných jen zásobuje municí ty, kteří již dlouho popírají horory nacismu a tábory smrti. Jestliže jeden popis není pravdivý, pokračuje zdůvodňování popíračů, jak si můžeme být jisti, že ostatní popisy přeživších jsou pravdivé? Nikdo nebyl pravděpodobně připraven na zpochybňování autenticity Wilkomirskiho, protože jakékoli zpochybňování holocaustu je nemyslitelné.“ Sám Wilkomirski reagoval na nová odhalení skrýváním se, nicméně vydal prohlášení, ve kterém nazval diskusi o svých pamětech za vedenou v „jedovaté atmosféře totalitního odsuzování a kritiky“.
Doslov překl.:
Ač odhalena jako podvod, kniha se dále prodává po celém světě. Internetové knihkupectví Amazon.com o Wilkomirskim uvádí: „Jeho přežití je důkazem jeho odolnosti. Autor jednoduše popisuje takové každodenní události jako když si hladovějící malé děti ukusovaly špičky prstů.“ O usvědčení z podvodu ani slovo.
|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|14.6.2014|
Ve Švýcarsku, kde Wilkomirski žije, se kniha stala široce propagovaným bestsellerem. K její propagaci byly natočeny dva televizní dokumenty a její autor osobně navštívil řadu škol, aby tak pomohl v propagaci knihy.
Americká verze knihy byla publikována velkým nakladatelstvím Random House, které zajistilo pro knihu širokou publicitu a doporučovalo ji učitelům do škol. Židovské organizace a hlavní americká média byly knihou velmi potěšeny. New York Times ji nazvaly „ohromující“a Los Angeles Times ji pochválily jako „klasický popis holocaustu z první ruky“. V roce 1996 obržela kniha v USA ocenění „National Jewish Book Award for Autobiography and Memoir“, v Anglii poté získala cenu „Jewish Quarterly Literary Prize“ a ve Francii speciální „Prix Memoire de la Shoah“.
Americké US Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu DC – americká federální instituce - bylo knihou tak unešeno, že Wilkomirskimu zaplatilo turné po šesti amerických státech. Poté se však v létě 1998 pod tíhou pádných důkazů ukázalo, že celá kniha je podvod. Ačkoli Wilkomirski tvrdí, že se narodil v Lotyšsku v roce 1939, a do Švýcarska přicestoval v roce 1947 nebo 1948, záznamy švýcarských úřadů dokazují, že se ve skutečnosti narodil v roce 1941 ve Švýcarsku svobodné matce Yvette Grosjean. Ta syna odložila a byl adoptován rodinou Doessekkersových z Curychu. Židovský publicista Daniel Ganzfried (za svá odhalení byl Ganzfried velmi pranýřován a zavrhnut holocaustovou obcí; o celém případu napsal knihu „Holocaustový travestit alias Wilkomirski“ – více info na jeho webu www.ganzfried.ch; pozn. překl.) píšící do švýcarského týdeníku Weltwoche veřejně oznámil, že ve svém pátrání po minulosti Wilkomirskiho nalezl fotografii z roku 1946, kde je mladý Bruno Doessekker (nyní Wilkomirski) v zahradě svých adoptivních rodičů.
Po srovnání knihy „Fragmenty: Paměti válečného dětství“ s pravděpodobně autentickou knihou „The Painted Bird“ autora Jerzy Kosinksiho (autor zde líčí své dětství za druhé světové války ve východní Evropě na stejných místech, jaká popisuje Wilkomirski; pozn. překl.) se ukázalo, že Wilkomirskiho dílo je podvod.
Reakce židovských holocaustových učenců na tato odhalení byla poučná, neboť se mnohem více starali o propagandistický dopad, než o historickou pravdu. Jejich počáteční politování směřovalo více k tomu, že byl podvod odhalen, než že byl spáchán.
V článku publikovaném velkými kanadskými novinami Ottawa Citizen dne 18.11. 1998 prohlásila židovská spisovatelka Judith Shulevitz, že nezáleží na tom, do jaké míry jsou Fragmenty autentické. Její hlavní znepokojení spočívalo zjevně v tom, že podvod nebyl zkušenější: „Nemám tu moc si přát, aby usilí Wilkomirksi-Doessekera bylo více rafinované a nevyprodukovalo takový podvod ve světové literatuře.“
Deborah Dwork, ředitelka Centra pro studie holocaustu na Clarkově Univerzitě ve Worcesteru v Massachutes a spoluautorka publikace „Osvětim: 1270 až po současnost“, nyní souhlasí s tím, že se Fragmenty ukazují jako podvodné. Přesto stále vyjadřuje své sympatie k Wilkomirskimu, když ho po setkání s ním popsala jako ubohého „hluboce vystrašeného muže“. Neviní ho jednoznačně dokonce ani z podvodu, protože „věří v jeho identitu“. Veřejnětaké v deníku New York Times z 3. 11. 1998 kárala některé publicisty za odsuzování Wilkomirskiho.
Deborah Lipstadt, autorka antirevizionistické knihy „Popírání holocaustu“ řadí Fragmenty na svých přednáškách mezi klasické paměti obětí holocaustu. Když byla konfrontována s důkazy o neautentičnosti této knihy, komentovala je tak, že nová odhalení sice „mohou věci trochu komplikovat, kniha je ale stále velmi silná.“
Daniel Ganzfried si veřejně postěžoval, že čelí silným útokům ze strany židovské obce, která tvrdí, že ač jsou Fragmenty falsifikátem, jeho odhalení nebezpečně podporuje „ty, kteří popírají holocaust“.
Americký spisovatel židovského původu Howard Weiss stejně argumentoval 9. 10. 1998 v deníku Chicago Jewish Star: „Prezentace fiktivních popisů holocaustu jako skutečných jen zásobuje municí ty, kteří již dlouho popírají horory nacismu a tábory smrti. Jestliže jeden popis není pravdivý, pokračuje zdůvodňování popíračů, jak si můžeme být jisti, že ostatní popisy přeživších jsou pravdivé? Nikdo nebyl pravděpodobně připraven na zpochybňování autenticity Wilkomirskiho, protože jakékoli zpochybňování holocaustu je nemyslitelné.“ Sám Wilkomirski reagoval na nová odhalení skrýváním se, nicméně vydal prohlášení, ve kterém nazval diskusi o svých pamětech za vedenou v „jedovaté atmosféře totalitního odsuzování a kritiky“.
Doslov překl.:
Ač odhalena jako podvod, kniha se dále prodává po celém světě. Internetové knihkupectví Amazon.com o Wilkomirskim uvádí: „Jeho přežití je důkazem jeho odolnosti. Autor jednoduše popisuje takové každodenní události jako když si hladovějící malé děti ukusovaly špičky prstů.“ O usvědčení z podvodu ani slovo.
|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|14.6.2014|
