Nejvyšší společenská vrstva se vyznačuje některými stereotypizujícími charakteristikami, jež ji odlišují od ostatních vrstev společnosti. V průběhu dějin došlo k rozmělnění jejich symbolického významu a jejich zdegenerování do čistě hmotných projevů odtržených od jejich pravého smyslu. V následujících komentářích se stručně zmíníme o tom, co tyto charakteristiky představují na symbolické úrovni a nikoli na úrovni historické; budeme tedy mluvit o tom, co by měly znamenat a nikoli o tom, co znamenaly v určitých obdobích dějin.
Vznešený člověk je ten, který dosáhl dokonalosti. Každá opravdová dokonalost v duchovním smyslu je podmíněna čistou krví, v níž byla probuzena její královská moc. Vzhledem k tomuto je možné stát se vznešeným dvěma cestami: buď přímým narozením manželům, kteří jsou čisté krve, nebo skrze očistu (transmutaci) své vlastní krve, prokázáním svých kvalit a následným povýšením do šlechtického stavu skrze rituál[1] někým, kdo je k tomu oprávněn (tj. kdo je sám vznešeným).[2]
Aby člověk mohl zůstat vznešeným, musí chránit svou čistou krev. Královská krev vibruje v rytmu absolutní moci a jakékoli její znečištění má nutně za následek její oslabení. Aby si vznešená krev mohla uchovat své kvality, může být smísena pouze s krví sobě příbuznou: proto si vznešený muž musí hledat ženu, která je mu rovná a jíž v žilách koluje rovněž probuzená královská krev. Kdyby smísil svou krev s temnou krví obyčejné ženy, v níž královská kvalita není přítomná vůbec nebo pouze v latentním stavu, zplodil by zdegenerovaného bastarda, jenž by se urozeným mohl stát jen těžko. Různé nepřirozené incestní vztahy, které známe z historie, jsou jen zdegenerovaným odrazem této podmínky.
Z požadavku na čistotu krve vyplývá rovněž i určitá uzavřenost před obyčejnými lidmi a uměle udržovaná výlučnost. Aristokracie vnímá svět kompletnějším a úplnějším způsobem, který se vylučuje se způsobem, jakým svět vnímá obyčejný člověk. Aby nemohlo dojít k úpadku, musí mezi nimi být zachována určitá oddělenost.
Další charakteristikou vlastní duchovní aristokracii je hojnost ve všech ohledech, nikoli tedy pouze materiální. Hmotná hojnost je pouze nejviditelnějším projevem všeobecné hojnosti, jež zahrnuje všechny aspekty života: od vzdělání přes tělesné zdraví až po naplněnou lásku. Síla skrytá v královské krvi má moc proměňovat sny a myšlenky ve skutečnost a smazává rozdíl mezi tím, co je a tím, co by mělo být. Jen díky tomu žijí příslušníci duchovní aristokracie obklopení vším, co si přejí a co potřebují. Představa, že by tomu tak bylo z důvodu vykořisťování a využívání druhých je zcela nemístná.
Aristokracie je díky svým schopnostem nadřazená ostatním lidovým vrstvám. Aristokrat ducha má všechno co obyčejný člověk, ale oproti němu má probuzené schopnosti, kterými obyčejného člověka dalece převyšuje. Vzhledem k odlišné úrovni vědomí, jež je mu vlastní, vnímá i věci a vztahy, které obyčejný člověk nevidí a má proto možnost druhé vést a učit. Právě to je pravým posláním šlechty: nikoli ovládat a využívat druhé, jak věří dnešní materialisticky založení učenci, ale učit a inspirovat je k tomu, aby se sami stali vznešenými. Pravdou tedy je, že ve skutečnosti neslouží poddaní aristokratovi, ale aristokrat poddaným.[3]
To, že dnes šlechta v historickém smyslu neexistuje, či že existuje jen jako relikt na okraji společnosti, není žádná tragédie. Během minulých staletí totiž stejně většina příslušníků této „šlechty“ zdegenerovala a ztratila veškerý kontakt s transcendentní dimenzí i veškerou reálnou moc: jsou jen obyčejnými lidmi, kteří se pomocí bezvýznamných titulů dělají lepšími, než ve skutečnosti jsou. Obnova duchovní šlechty nevede skrze žádné přetrvavší instituce, ale skrze vnitřní obnovu a transmutaci vlastní krve.
Obnova duchovní šlechty a nalezení duchovní moci je hledáním ztraceného Svatého Grálu.[4] Ztracený Grál mohou najít jen prosťáčci s čistou a otevřenou myslí, Hloupí Honzové, kteří v sobě objeví odvahu k hrdinským činům a v zájmu služby druhým překonají svou omezenou a podmíněnou osobnost. Pak se stanou hvězdami svítícími na cestu poutníkům v temnotách a budou povýšeni mezi vznešené.
Poznámky
1. Jde o to otevřít si svými činy dveře k neviditelné úrovni reality a umožnit tak následné zasvěcení do ní.
2. Obvykle je to přímo panovník, kdo povyšuje do šlechtického stavu. Vzhledem k duchovní a transcendentní povaze vznešenosti to však nemusí být jen člen šlechty v nejhrubším slova smyslu: dokonalost může udělit i některý z bohů nebo, vezmeme-li do úvahy rytířskou milostnou tradici, milovaná Žena.
3. V duchovním smyslu vznešený člověk samozřejmě nepotřebuje, aby mu někdo sloužil, neboť sám je v nejvyšším možném smyslu dokonalým a úplným. Skrze své působení by se měl snažit formovat společnost a vytvářet lidem prostor, aby mohli projevit své schopnosti.
4. Výraz Sangreal je dvojznačný, neboť jej lze rozdělit jednak na San Greal (Svatý Grál) a jednak na Sang real (Královská krev). Oba výrazy se svým významem nicméně přibližují a splývají.
|Autor: Antal|Zdroj: hrdost.net|13.6.2014|
Ve skutečnosti neslouží poddaní aristokratovi, ale aristokrat poddaným.
Vznešený člověk je ten, který dosáhl dokonalosti. Každá opravdová dokonalost v duchovním smyslu je podmíněna čistou krví, v níž byla probuzena její královská moc. Vzhledem k tomuto je možné stát se vznešeným dvěma cestami: buď přímým narozením manželům, kteří jsou čisté krve, nebo skrze očistu (transmutaci) své vlastní krve, prokázáním svých kvalit a následným povýšením do šlechtického stavu skrze rituál[1] někým, kdo je k tomu oprávněn (tj. kdo je sám vznešeným).[2]
Aby člověk mohl zůstat vznešeným, musí chránit svou čistou krev. Královská krev vibruje v rytmu absolutní moci a jakékoli její znečištění má nutně za následek její oslabení. Aby si vznešená krev mohla uchovat své kvality, může být smísena pouze s krví sobě příbuznou: proto si vznešený muž musí hledat ženu, která je mu rovná a jíž v žilách koluje rovněž probuzená královská krev. Kdyby smísil svou krev s temnou krví obyčejné ženy, v níž královská kvalita není přítomná vůbec nebo pouze v latentním stavu, zplodil by zdegenerovaného bastarda, jenž by se urozeným mohl stát jen těžko. Různé nepřirozené incestní vztahy, které známe z historie, jsou jen zdegenerovaným odrazem této podmínky.
Z požadavku na čistotu krve vyplývá rovněž i určitá uzavřenost před obyčejnými lidmi a uměle udržovaná výlučnost. Aristokracie vnímá svět kompletnějším a úplnějším způsobem, který se vylučuje se způsobem, jakým svět vnímá obyčejný člověk. Aby nemohlo dojít k úpadku, musí mezi nimi být zachována určitá oddělenost.
Další charakteristikou vlastní duchovní aristokracii je hojnost ve všech ohledech, nikoli tedy pouze materiální. Hmotná hojnost je pouze nejviditelnějším projevem všeobecné hojnosti, jež zahrnuje všechny aspekty života: od vzdělání přes tělesné zdraví až po naplněnou lásku. Síla skrytá v královské krvi má moc proměňovat sny a myšlenky ve skutečnost a smazává rozdíl mezi tím, co je a tím, co by mělo být. Jen díky tomu žijí příslušníci duchovní aristokracie obklopení vším, co si přejí a co potřebují. Představa, že by tomu tak bylo z důvodu vykořisťování a využívání druhých je zcela nemístná.
Aristokracie je díky svým schopnostem nadřazená ostatním lidovým vrstvám. Aristokrat ducha má všechno co obyčejný člověk, ale oproti němu má probuzené schopnosti, kterými obyčejného člověka dalece převyšuje. Vzhledem k odlišné úrovni vědomí, jež je mu vlastní, vnímá i věci a vztahy, které obyčejný člověk nevidí a má proto možnost druhé vést a učit. Právě to je pravým posláním šlechty: nikoli ovládat a využívat druhé, jak věří dnešní materialisticky založení učenci, ale učit a inspirovat je k tomu, aby se sami stali vznešenými. Pravdou tedy je, že ve skutečnosti neslouží poddaní aristokratovi, ale aristokrat poddaným.[3]
To, že dnes šlechta v historickém smyslu neexistuje, či že existuje jen jako relikt na okraji společnosti, není žádná tragédie. Během minulých staletí totiž stejně většina příslušníků této „šlechty“ zdegenerovala a ztratila veškerý kontakt s transcendentní dimenzí i veškerou reálnou moc: jsou jen obyčejnými lidmi, kteří se pomocí bezvýznamných titulů dělají lepšími, než ve skutečnosti jsou. Obnova duchovní šlechty nevede skrze žádné přetrvavší instituce, ale skrze vnitřní obnovu a transmutaci vlastní krve.
Obnova duchovní šlechty a nalezení duchovní moci je hledáním ztraceného Svatého Grálu.[4] Ztracený Grál mohou najít jen prosťáčci s čistou a otevřenou myslí, Hloupí Honzové, kteří v sobě objeví odvahu k hrdinským činům a v zájmu služby druhým překonají svou omezenou a podmíněnou osobnost. Pak se stanou hvězdami svítícími na cestu poutníkům v temnotách a budou povýšeni mezi vznešené.
Poznámky
1. Jde o to otevřít si svými činy dveře k neviditelné úrovni reality a umožnit tak následné zasvěcení do ní.
2. Obvykle je to přímo panovník, kdo povyšuje do šlechtického stavu. Vzhledem k duchovní a transcendentní povaze vznešenosti to však nemusí být jen člen šlechty v nejhrubším slova smyslu: dokonalost může udělit i některý z bohů nebo, vezmeme-li do úvahy rytířskou milostnou tradici, milovaná Žena.
3. V duchovním smyslu vznešený člověk samozřejmě nepotřebuje, aby mu někdo sloužil, neboť sám je v nejvyšším možném smyslu dokonalým a úplným. Skrze své působení by se měl snažit formovat společnost a vytvářet lidem prostor, aby mohli projevit své schopnosti.
4. Výraz Sangreal je dvojznačný, neboť jej lze rozdělit jednak na San Greal (Svatý Grál) a jednak na Sang real (Královská krev). Oba výrazy se svým významem nicméně přibližují a splývají.
|Autor: Antal|Zdroj: hrdost.net|13.6.2014|
