První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Psychopatologie levičácké osobnosti

Pokud historie našeho druhu je stará několik milionů let, pak přes 99% té doby jsme žili a existovali jako plnohodnotná součást okolní přírody. Příroda vedla naše předky, a později i moderního člověka, k osvojení takové společenské struktury, rolí a vazeb, jaké odpovídaly lidské podstatě i okolním podmínkám. Zakořenila tyto prvky do naší genetické výbavy.

Jedná se například o:

- tradiční role a model rodiny (fyzicky silnější muž živící rodinu, žena pečující o děti);
- soudržnost mezi členy skupiny ( kmen, etnikum, později národ.. );
- nedůvěra členů skupiny k neznámým, cizím skupinám a vlivům;
- permanentní obrana vlastního území proti cizím konkurentům;
- ochrana a předávání svých kulturních hodnot a tradičních zkušeností;

To vše (post)moderní, neo-marxistické "levičáctví" popírá a převrací naruby. Podporuje nepřirozený model rodiny a výchovy, včetně rodiny homosexuální. Prosazuje otevřenost, slepou důvěru a toleranci k diametrálně odlišným imigrantům. Zakazuje a kriminalizuje obranné mechanismy domácí skupiny proti přílivu skupin cizích. Preferuje kultury cizí a importované nad domácí kulturou a tradicemi. Vynucuje toleranci a solidaritu s cizími asociálními etniky, které obtěžují domácí obyvatele atd.

Neo-marxista, "multikulturní levičák" je to stoupencem směrů a myšlenek, které známe pod pojmy multikulturalismus, antirasismus, lidskoprávní humanismus, homosexualismus, feminismus, anarchismus apod.

Jaké charakterové vlastnosti a projevy jsou typické pro "multikulturní levičáky" ? Přestože netvoří homogenní skupinu, lze v jejich charakteru, způsobech myšlení a chování najít společné průsečíky a určující znaky.


Syndromy:

1. Rigidní multikulti levičák 

Převzal multikulturně-levičácké ideály ze svého okolí a tyto ideály fanaticky obhajuje. Zatvrzele hájí například anti-rasismus a anti-xenofobii, ale ne proto, že by měl natolik dobré vztahy a zkušenosti s rasově a kulturně odlišnými cizinci, ale jednoduše proto, že je slepým stoupencem své ideologie .

Jakmile je některé levičácké hnutí zavedené, přitahuje k sobě nové stoupence z mnoha důvodů. Jedním z hlavních důvodů je vliv okolí - mladí neomarxisté vytváří ve svém okolí z multikulturního levičáctví/antifašismu normu, či styl a ovlivňují jím své vrstevníky.

U některých multikulturních levičáků jejich rigidita, zatvrzelost, byla vyvolána čistě tímto vlivem okolí. U jiných pramení přímo z jejich osobnosti, z jejich charakteru, a vyrůstají z nich totalitně smýšlející individua. Antifašismus, antirasismus, multikulturalismus a konkrétní levičácké ideály jsou u nich odvozeny od ideologie skupiny či hnutí, ke kterému se tento jedinec připojil.

Objevují se u nich rysy nutkavé, až paranoidní posedlosti při obhajování svých ideálů. Argumentují pomocí jednoduchých naučených hesel a demagogických formulací, které jsou často založeny na nereálném základě.

Nedokáží racionálně diskutovat o "citlivých" tématech. Pokud narazí na oponenta se silnějšími argumenty, obviní jej z rasismu či fašismu a rychle opouští diskuzi. Nechtějí slyšet nic, co by narušilo jejich zatvrzelý postoj.

Nejčastěji jsou to lidé, kteří se připojili k levičáctví v mladém věku, kdy vývoj jejich osobnosti nebyl v dostatečně vyzrálém stupni rozvoje, nebyl připraven přijímat neo-marxistické a multikulturní doktríny, rozumně o nich uvažovat, hodnotit je a vstřebávat je. Levičáctví ovládlo jejich poddajné a nepřipravené duše a učinilo z nich slepé následovníky bezmyšlenkovitě pokřikující "stop fašismu, stop rasismu, tolerance...".


2. Protinárodní kosmopolitní pseudo-humanista 

Sem patří mnoho levičáckých lidskoprávních aktivistů, humanistických antirasistů a ochránců menšin. Jsou většinou silně emocionálně založení a obrácení sami do sebe. Často vykazují známky neurózy a jiných psychických problémů. Mnozí z nich v mládí prodělali nejrůznější psychická traumata.

Pochybují sami o sobě, jsou stísnění a trpí permanentními pocity viny. Cítí, že jsou nějakým způsobem odlišní, slabí, menšinoví. Mají sklony považovat národ a příslušníky většinové společnosti za viníky všeho zlého a naopak příslušníky menšin a cizince apriori za univerzální oběti a utiskované. Staví se proti bílé společnosti, bojují proti domnělé "diskriminaci" atd. Snaží se chránit a zvýhodnit všechny, které považují za slabé a "vykořisťované".


Poznámka: V článcích o Nové levici jsme zmínili silnou podporu Nové levice v uměleckých kruzích - u mladých, volnomyšlenkářských a bezvýznamných "umělců". Ti patří většinou do této 2. skupiny. Jedná se o průměrné a podprůměrné herce, divadelníky, básníky - filosofy a jiné umělce. V těchto uměleckých kruzích bývají lidé výrazně emocionálně založení, často jsou duševně labilní, rozpolcení, stále lavírující mezi stavy depresivními a euforickými. Snaží prorazit a upozornit na sebe tak, že šokují svými projevy, boří morální pravidla a konvence. V depresivních fázích rádi utíkají od reality prostřednictvím lehkých drog.


3. Morálně rozpadlé individuum 

Často vyrůstali ve vážně narušeném, či neexistujícím tradičním rodinném prostředí. Někteří bývají odchovanci dětských domovů či alternativních komunit, děti narkomanů, prostitutek a podobných asociálních rodin.

Patří sem plejáda subjektů: od osob žijících stylem např. levičáckého undergroundu, či anarchismu přes různé alternativní komunity a squatery, narkomany, asociální jedince až po psychotiky a jiné osoby duševně labilní. Jedná se o nejvíce patologické případy v multikulturně-levičáckých kruzích.

Narušený vývoj způsobený špatným či neexistujícím rodinným zázemím u mnohých způsobil, že u nich během dětství proběhla problémová identifikace s okolím. Někteří bývají poznamenáni vnitřními traumaty, konflikty či poruchami osobnosti, které ventilují formou nenávisti ke své společnosti, resp. národu.

V mládí bývají často velmi spontánní, nesnaží se nijak usměrňovat své emoce. Často mají kompletně převrácené hodnoty - obdivují to, co ostatní znechucuje a pobuřuje (asociálnost, perverzi, primitivní chování) a dávají své preference otevřeně najevo svým odpudivým a provokativním chováním, stylem oblékání a účesy.

Přitahují a inspirují je všechny odlišnosti, cizí rasy a kultury, především etnika kulturně primitivnější (africká, cikánská kultura, jamajský styl...). Sympatizují se všemi, o kterých si myslí, že jsou utlačovaní a diskriminovaní. Díky jejich problémové identifikaci během mládí buď zcela nerozlišují lidi na "domácí" a "cizí", nebo k domácím chovají averzi a preferují vše cizí.

Většinou jsou psychicky značně nestabilní. Mají slabé, či vůbec žádné morální zábrany a akceptují jakýkoliv exces. Láká je vše neznámé a odlišné, co slibuje nějaký nový druh uspokojení a možnost úniku od jejich ubohé reality. Většinou mají velmi blízký vztah k drogám.

Takoví jedinci bývají vzorem pro ostatní neomarxistické levičáky, kteří obdivují jejich životní styl, odlišnost i absenci morálních zábran.


4. Naivní humanista 

Má tendenci nechávat věcem volný průběh. Nerad dělá rozhodnutí a často i nerad pracuje. Nemá sklony k radikalismu.

Sympatizuje s levičáckým humanismem a multikulturalismem, protože žije v naivních představách, že všichni lidé jsou hodní a že masová imigrace neznamená hrozbu. Neidentifikuje se se svým národem, či etnikem, ale naivně vnímá lidstvo jako množinu rovnocenných subjektů, bez existence rozdílů.

Vnitřní vyprázdněnost a absence kořenů a pout k národu postupně deformují jeho osobnost. Neví, kam patří, kam v životě směřuje a hledá cesty, jak uniknout od reality, často prostřednictvím omamných látek.


Významné psychopatologické jevy provázející multikulturně levičáckou kulturu


1. Paranoidní masochismus 

Masochista je převážně kritický k sobě. Považuje se za slabého a závislého na jiných. Sám sebe ponižuje a často se sám trestá nebo provokuje ostatní, aby ho trestali.

Paranoidní charakter stále očekává, že bude okolní společností napaden, proto se snaží předejít útokům ze strany skutečných či vymyšlených nepřátel tím, že je preventivně napadá, škodí jim a ponižuje je.

Masochismus a paranoia jsou často provázány tak, že paranoia leží na pozadí masochismu.

Paranoidně-masochistické osoby mají sklony vidět sebe a skupinu, ke které se hlásí, jako oběti, které jsou stále perzekuovány a diskriminovány. Tyto pocity diskriminace vychází částečně z vnitřních konfliktů a pocitů viny.

Patří sem nejčastěji jedinci náležící k některé menšině, nejčastěji homosexuálové, či neomarxisticky orientovaní jedinci židovského původu.

Paranoidní masochisté útočí na většinovou společnost (útočí na její hodnoty, etnicitu, řád, kulturní tradice, či autority), protože žijí v přesvědčení, že budou v budoucnu většinovou společností napadeni. Svou agresi si tím ospravedlňují. Jakmile je většinová společnost potrestá za tuto agresi a působené škody, tak pociťují uspokojení, protože tento trest je vnitřně utvrzuje v pocitu, že jsou pronásledovanými obětmi agrese většinové společnosti.

Mnozí z nich mají strach, že pokud nenávist proti nim zcela zmizí, tak nebudou moci setrvat v roli diskriminovaných a utlačovaných. Proto pokračují v provokacích a podkopávání většinové společnosti.

Jsou často vychováni rodinnou strukturou, která podporuje rozvoj charakteru paranoidně masochistického, pocity utlačovaných atd. Proto mají náklonnost k identifikaci s nejnižšími vrstvami společnosti, s menšinami a imigranty a k osvojení multikulturně levičácké ideologie. Výsledkem bývá neurotická osoba, která aktivně využívá ultralevičáckého aktivismu, psychologicky vedených útoků proti většinové společnosti, destruktivní kritiky jejích hodnot, zesměšňování apod.

Své útoky omlouvají tím, že odvrací a odráží útoky ze strany zlé bílé "rasistické a fašistické společnosti". Snadno se identifikují s radikalizujícími se menšinami, jako Nová levice v 60-tých letech, protože jsou přesvědčeni, že tyto skupiny jsou také utlačované a zároveň v nich vidí sílícího partnera ke zformování širší koalice menšin, pod jejíž křídla se mohou uchýlit.


2. Patologická empatičnost

Někteří humanističtí levičáci a ochránci menšin trpí chorobnou empatičností - vciťováním se do problémů jiných osob, vciťování se do role menšin apod. Jejich vnitřní Já, jejich osobnost je natolik slabá a nevyrovnaná, že se tito levičáci permanentně utápí v útěku od reality, v imaginaci, litování "znevýhodněných" a pseudohumanismu.

Nezvládají se vyrovnat sami se sebou, tak utíkají ze své vlastní ubohé reality tím způsobem, že se "vciťují" do reality těch, se kterými sympatizují. Pomáhá jim to vsugerovat si představu, že na světě existují ještě slabší a ubožejší jedinci, ještě větší outsideři, než oni sami.


3. Xenofilie

Xenofobie, tedy obavy z cizích a neznámých jedinců a vlivů, je přirozený cit pramenící z pudu sebezáchovy. Je vlastní nejen zdravému člověku, ale i většině ostatních živočišných druhů, kterým pomáhá k přežití.

Neomarxistické levičáctví se vyznačuje xenofilií - náklonností a obdivem ke všemu cizímu, neznáménu a odlišnému, konkrétně k odlišným imigrantům a jejich stylu života. Je to pocit uspokojení z masové imigrace. Jedná se tedy prvek silně sebe-destruktivní.

Tato sebedestruktivita může u jedince vzniknout náhodně, v rámci přijetí levičácko-humanistických ideálů, nebo může mít svůj základ v charakterových vlastnostech jedince, někdy i přímo v genetických odchylkách.

U mnoha xenofilních jedinců je jejich xenofilie výsledkem dlouhodobých traumat, osobních selhání a pocitů méněcennosti, především během dospívání. Jedná se například o jedince, více či méně duševně labilní, kteří byli odmítáni kolektivem, či potencionálními partnery. Takový jedinec pak může své pocity transformovat do nenávisti ke své společnosti (např. bílá žena odmítaná bílými partnery počne bílé muže nenávidět) a hledá únik formou vyhledávání vztahů např. s rasově odlišnými cizinci.

Ukázkových případů xenofilního charakteru lze najít mnoho: Jedním z typických je případ ze srpna 2008, kdy mladá studentka žurnalistiky, plná multikulturních ideálů, jela sama do tábora muslimských imigrantů v Calais (Francie), aby o nich napsala práci. Byla hromadně znásilněna a zbita. Dalším je případ černošského imigranta Simona Mola, kterému se v Polsku podařilo nakazit virem HIV několik desítek xenofilních dívek, které, "okouzleny" exotikou, svolily k nechráněnému sexu s rasově odlišným cizincem.


4. Stimulování pocitů viny

V dobách radikálních levičáckých hnutí v 60-tých letech: strategií některých levičáckých vůdců (většinou židovského původu) byla snaha vnutit pocity viny autoritám, které zastupují většinovou společnost, následně i celé bílé společnosti. Obvinit tyto autority z holokaustu, antisemitismu, rasismu, fašismu, z násilí atd. znamenalo svázat jim ruce, donutit je přejít do defenzívy a učinit je nezpůsobilými soudit neomarxistické agresory.

Jednalo se o reakci neomarxistického levičáka, který svými aktivitami působil proti společenskému řádu: když očekával, že za své anarcho-levičácké aktivity bude obviněn autoritami většinové společnosti, tak předem obviní tyto autority z represí, rasismu, fašismu, upozorní na holokaust atd. a pokusí se u nich vyvolat pocity viny. Obžaluje tedy soudce dříve, než soudce nad ním vyřkne rozsudek.

Vyvolávání pocitů viny je dlouhodobou strategií neomarxismu. Vědí, že společnost cítí odpor k jejich proti-národním aktivitám a k chování menšin a imigrantů, se kterými se neomarxističtí levičáci identifikovali. Proto permanentně společnost obviňují a snaží se v ní vyvolat pocity viny, aby tím ztrácela schopnost obrany.


5. Rozpolcenost 

Neomarxistické levičáctví vykazuje mnoho projevů vnitřní schizofrenie/rozpolcenosti a nerozhodnosti. Jedním z hesel Nové levice bylo například "ozbrojená láska".

Je tu utopický idealismus a zároveň agresivita a cynismus. Je tu rovnostářský populismus a zároveň elitářství. Je tu propagování lásky a tolerance a zároveň otevřená netolerance a nenávist proti názorům z opačného tábora. Je tu ultraliberalismus a volnomyšlenkářství a zároveň agresivní vnucování svých ideálů a dogmat ostatním.

Je pravděpodobné, že ideová rozpolcenost Nového levičáctví pramení z vnitřní charakterové rozpolcenosti samotných levičáků, především jejich vůdců a ideologů, ale i řadových multikulturních levičáků, kteří tyto rozpolcené postoje a ideály integrovali.


|Autor: Redakce|Zdroj: white-media.info|17.6.2014|