Ve sloupku Odkazy zde poukazujeme na několik webových stránek, které se mimo jiné věnují i revizi současného oficiálně uznávaného a propagovaného výkladu některých dějinných událostí. Byli bychom neradi, kdyby zdejší návštěvníci nabyli přesvědčení, že z naší strany vychází podpora těchto stránek z jakýchsi (domnělých) ideologických sympatií, jejichž cílem by bylo svévolně překrucovat výklad dějin v náš (opět domnělý) prospěch. Riziko nedorozumění je v tomto případě enormní, a tak zde raději poskytneme vysvětlení – které může zároveň posloužit jistým lidem jako ideová inspirace pro další boj.
Obecně lze říct, že veškeré naše snažení lze charakterizovat jako směřování vstříc pravdě. Bez vzletného patosu a ideologického dogmatismu tímto myslíme, že jen poznaná pravda může skýtat člověku – i celému společenství – skálopevný základ pro orientaci k naplnění smysluplné a tím i důstojné existence. Veškerá lež pak představuje pouze nevypočitatelný močál, na jehož základě se zákonitě musí každé lidské snažení dříve či později zhroutit a strhnout své budovatele s sebou. To nám ostatně dokládá moderní svět, který skrze svoji sebevražednou blaženost spěje jasně – pro toho, kdo vidí – k nevyhnutelné záhubě. Tomuto předpokladu zde nemůžeme věnovat více prostoru, ale pro rozvinutí ústřední myšlenky tohoto článku nám takto stačí.
Moderní svět chápeme jako jednu velkou lež. Její základy jsou předně tvořeny historickou narací[1]: mýtem pokroku, údajnou vyspělostí, postupným vítězstvím dobra nad zlem. Toto jsou „přinejlepším“ čistě subjektivní hodnoty, které navíc zhusta vzešly z jiného předpokladu, než jakým je skutečné hledání pravdy – slouží spíše jako alibi pro jiné cíle, kterým byla jejich pravdivost „přizpůsobena“; tomu se zde však nebudeme věnovat. Podstatné je zde jen toto: hledat a odkrývat skutečnou pravdu tam, kde je místo ní oficiálně prosazována lež, tedy znamená podkopávat základy, na nichž moderní svět stojí. Je to vlastně boj proti modernímu světu.
Než se podíváme ještě na druhý a podstatnější aspekt tohoto úsilí, který bude na rozdíl od toho prvního negativně-ničitelského pozitivně-konstruktivní, musíme si vyjasnit ještě jednu podstatnou věc. Samotný historicismus znamená jen málo a stavět na jeho základech je stejně pošetilé, ať už jej naplníme čímkoliv: účelově překroucené lži zde zkrátka nemají o moc větší váhu než pravda. Nesmí nám totiž jít o to nahradit jedny řeči jinými, byť pravdivými; my musíme samotné řeči nahradit něčím naprosto odlišným, smysluplnějším; jinak řečeno, nehrát podle zkažených pravidel, byť se svými kartami. Mohlo by se tedy zdát, že uchýlit se k protivníkovým metodám nás snižuje na jeho nízkou úroveň; to by však bylo pravdou jen tehdy, když bychom si nebyli vědomi, že se nacházíme de facto ve válečném stavu, kdy platí jiné zákony než v době míru, a že nám jsou takovéto zbraně pouze prostředkem, nikoliv cílem. Bezpochyby je každá válka do jisté míry chaosem, ovšem s cílem navrátit pořádek a mír – a tak ji musíme bezpodmínečně chápat!
Po takovémto vyjasnění přejděme ještě k druhému aspektu boje o historii. Víra v důležitost historie má ve zvyku nerozlišovat principy a jejich jednotlivé aplikace (s jejich mnohdy zcela různými výsledky, podmíněnými vnějšími faktory) a dále je pak pevně spoutává do jakýchsi ideologických balíčků, které jsou z jejího pohledu nedílné. Sloučí-li se tak několik principů v jednom balíčku, a je-li jeden z těchto principů označen za „nepřijatelný“, stává se automaticky nepřijatelným celý balíček, tedy vše, co obnáší. Dalo by se říct, že je oním odsuzovaným principem spoután. Uveďme si zde nyní nějaké praktické příklady:
Náboženství jako takové, tedy vše, co obnáší, je špatné, protože vedlo k inkvizičním popravám čarodějnic.
Hierarchická vláda elit je špatná, protože ji prosazoval Hitler, který chtěl vyhladit Židy.
A tímto způsobem jsou předem diskvalifikovány z veřejného diskursu – tedy z jednoho bojiště – i takové principy, které, coby pravdivé, zastáváme. Pokud by se však ukázalo, že to právě s těmi událostmi, které názor na celý balíček podmiňují a které jej svazují, ve skutečnosti bylo jinak než jak je oficiálně (často účelově) vykládáno, rázem by se celý balíček uvolnil a my bychom tak získali volnější pole působnosti v tom, co můžeme neskrývaně zastávat – což lze zajisté chápat jako konstruktivní přínos.
Ukázali jsme si zde dva aspekty boje o historii. Dle nás má smysl napadat právě ta nejchoulostivější místa – když se útok podaří, bude mít nejvyšší přínos. Ovšem varujeme před zapomnětlivostí – zapomnětlivostí na to, o co nám ve skutečnosti jde. Z nás se v žádném případě nesmí stát to, proti čemu bojujeme; především nesmíme své úsilí budovat na lži – bylo by chybou chápat tento článek jako výzvu právě k tomuto. Je také třeba si uvědomit, že se zde jedná o teorii, kterou lze uskutečnit jen velice těžce – kdo se do takovéhoto úsilí pustí, musí si být vědom, že jde o náročný a dlouhý boj s nejistým výsledkem, který je podmíněn opravdu mnoha, často zcela nevyzpytatelnými, faktory. Nám je ovšem sympatický každý skutečný bojovník pravdy a jeho úsilí v rámci svých chabých možností rádi podpoříme!
[1] Dalším, méně důležitým prvkem je domněle „citový“, ve skutečnosti však čistě instinktivně-zvířecí patos jakýchsi „všelidských hodnot“-
|Autor: orkyniosdrymos|Zdroj: hrdost.net|14.8.2014|
Obecně lze říct, že veškeré naše snažení lze charakterizovat jako směřování vstříc pravdě. Bez vzletného patosu a ideologického dogmatismu tímto myslíme, že jen poznaná pravda může skýtat člověku – i celému společenství – skálopevný základ pro orientaci k naplnění smysluplné a tím i důstojné existence. Veškerá lež pak představuje pouze nevypočitatelný močál, na jehož základě se zákonitě musí každé lidské snažení dříve či později zhroutit a strhnout své budovatele s sebou. To nám ostatně dokládá moderní svět, který skrze svoji sebevražednou blaženost spěje jasně – pro toho, kdo vidí – k nevyhnutelné záhubě. Tomuto předpokladu zde nemůžeme věnovat více prostoru, ale pro rozvinutí ústřední myšlenky tohoto článku nám takto stačí.
Moderní svět chápeme jako jednu velkou lež. Její základy jsou předně tvořeny historickou narací[1]: mýtem pokroku, údajnou vyspělostí, postupným vítězstvím dobra nad zlem. Toto jsou „přinejlepším“ čistě subjektivní hodnoty, které navíc zhusta vzešly z jiného předpokladu, než jakým je skutečné hledání pravdy – slouží spíše jako alibi pro jiné cíle, kterým byla jejich pravdivost „přizpůsobena“; tomu se zde však nebudeme věnovat. Podstatné je zde jen toto: hledat a odkrývat skutečnou pravdu tam, kde je místo ní oficiálně prosazována lež, tedy znamená podkopávat základy, na nichž moderní svět stojí. Je to vlastně boj proti modernímu světu.
Než se podíváme ještě na druhý a podstatnější aspekt tohoto úsilí, který bude na rozdíl od toho prvního negativně-ničitelského pozitivně-konstruktivní, musíme si vyjasnit ještě jednu podstatnou věc. Samotný historicismus znamená jen málo a stavět na jeho základech je stejně pošetilé, ať už jej naplníme čímkoliv: účelově překroucené lži zde zkrátka nemají o moc větší váhu než pravda. Nesmí nám totiž jít o to nahradit jedny řeči jinými, byť pravdivými; my musíme samotné řeči nahradit něčím naprosto odlišným, smysluplnějším; jinak řečeno, nehrát podle zkažených pravidel, byť se svými kartami. Mohlo by se tedy zdát, že uchýlit se k protivníkovým metodám nás snižuje na jeho nízkou úroveň; to by však bylo pravdou jen tehdy, když bychom si nebyli vědomi, že se nacházíme de facto ve válečném stavu, kdy platí jiné zákony než v době míru, a že nám jsou takovéto zbraně pouze prostředkem, nikoliv cílem. Bezpochyby je každá válka do jisté míry chaosem, ovšem s cílem navrátit pořádek a mír – a tak ji musíme bezpodmínečně chápat!
Po takovémto vyjasnění přejděme ještě k druhému aspektu boje o historii. Víra v důležitost historie má ve zvyku nerozlišovat principy a jejich jednotlivé aplikace (s jejich mnohdy zcela různými výsledky, podmíněnými vnějšími faktory) a dále je pak pevně spoutává do jakýchsi ideologických balíčků, které jsou z jejího pohledu nedílné. Sloučí-li se tak několik principů v jednom balíčku, a je-li jeden z těchto principů označen za „nepřijatelný“, stává se automaticky nepřijatelným celý balíček, tedy vše, co obnáší. Dalo by se říct, že je oním odsuzovaným principem spoután. Uveďme si zde nyní nějaké praktické příklady:
Náboženství jako takové, tedy vše, co obnáší, je špatné, protože vedlo k inkvizičním popravám čarodějnic.
Hierarchická vláda elit je špatná, protože ji prosazoval Hitler, který chtěl vyhladit Židy.
A tímto způsobem jsou předem diskvalifikovány z veřejného diskursu – tedy z jednoho bojiště – i takové principy, které, coby pravdivé, zastáváme. Pokud by se však ukázalo, že to právě s těmi událostmi, které názor na celý balíček podmiňují a které jej svazují, ve skutečnosti bylo jinak než jak je oficiálně (často účelově) vykládáno, rázem by se celý balíček uvolnil a my bychom tak získali volnější pole působnosti v tom, co můžeme neskrývaně zastávat – což lze zajisté chápat jako konstruktivní přínos.
Ukázali jsme si zde dva aspekty boje o historii. Dle nás má smysl napadat právě ta nejchoulostivější místa – když se útok podaří, bude mít nejvyšší přínos. Ovšem varujeme před zapomnětlivostí – zapomnětlivostí na to, o co nám ve skutečnosti jde. Z nás se v žádném případě nesmí stát to, proti čemu bojujeme; především nesmíme své úsilí budovat na lži – bylo by chybou chápat tento článek jako výzvu právě k tomuto. Je také třeba si uvědomit, že se zde jedná o teorii, kterou lze uskutečnit jen velice těžce – kdo se do takovéhoto úsilí pustí, musí si být vědom, že jde o náročný a dlouhý boj s nejistým výsledkem, který je podmíněn opravdu mnoha, často zcela nevyzpytatelnými, faktory. Nám je ovšem sympatický každý skutečný bojovník pravdy a jeho úsilí v rámci svých chabých možností rádi podpoříme!
[1] Dalším, méně důležitým prvkem je domněle „citový“, ve skutečnosti však čistě instinktivně-zvířecí patos jakýchsi „všelidských hodnot“-
|Autor: orkyniosdrymos|Zdroj: hrdost.net|14.8.2014|
