„Veďte českou mládež duchovně do Říše!“, to byla deviza, kterou před 66 lety, konkrétně v roce 1942 určil při vzniku nové organizace české mládeže její tvůrce a zakladatel Emanuel Moravec. Tato jeho slova se zároveň stala programem, cílem a hybnou ideou pro tehdejší nové myšlenkové a ideologické utváření české mládeže, mládeže, jež vhledem ke svým schopnostem a kvalitám měla všechny předpoklady stát se plnohodnotnou součástí tvořící se Nové Evropy, o které tehdy mnozí věřili, že bude počátkem nového a lepšího světa, světa, který měl překonat tehdejší demokratické a bolševické zlořády, světa, jenž měl ve své finální podobě být nacionální a sociálně spravedlivý. Dnes to mnohým zní jako rouhání, ale tehdy to byla vznešená a nosná myšlenka, za kterou s nadšením bojovaly a umíraly miliony.
České země byly tehdy součástí Německé říše, nejsilnějšího státu tehdejší Evropy, státu, který ve své době určoval vývoj a osud prakticky celé kontinentální Evropy. Můžeme se dohadovat a přít, zda-li toto začlenění v březnu 1939 bylo správné a zda způsob jakým k němu došlo byl vhodný, nicméně faktem je, že nás minul osud národů, které jejich státní vedení vehnalo do nesmyslných bojů a jejichž národy zaplatily vysokou daň krve. Náš národ sice přišel o svou formální státní nezávislost, nezávislost, jež stejně byla podmíněna postojem a tolerancí našich někdejších západních spojenců, ale na druhou stranu dostal možnost uspořádat některé své palčivé problémy, které bývalá židodemokratická Masarykova republika nebyla ochotna řešit a vyřešit. Koneckonců, vše má nejenom své pro, ale i proti.
Dědictví minulého režimu z pohledu těch, kdož usilovali o upřímnou spolupráci s Němci bylo neveselé. Národ byl rozdělen do desítek stran a straniček a o osudu národa rozhodovali partajnické sekretariáty, které jednaly ve jménu národa, nikdy však v zájmu národa. Národ bylo třeba soustředit a nově usměrnit a na místě neposledním vzít pevně do rukou vývoj jeho mládeže. Pod patronací vlády a státního prezidenta Háchy vzniklo v březnu – dubnu 1939 „Národní souručenství“, ve kterém se ovšem uplatnily vesměs osoby stojící proti Němcům nepřátelsky. O spolupráci se hodně mluvilo, aby se ještě více od ní ustupovalo. Každý, kdo chtěl najít společnou řeč s Němci byl ocejchován jako zrádce. To samé bylo s mládeží, která byla organizována v „Mládeži Národního souručenství“ pod vedením vedoucích, kteří svým svěřencům nenápadně vštěpovali, že Němce musíme nenávidět a že jediná správná česká politika je politika protiněmecká. K jakým koncům tato nesmyslná politika nakonec dospěla se ukázalo, když Říše musela do Čech povolat Reinharda Heydricha, který zasáhl tvrdě, pravda, leckdy až nevybíravě. Ne všichni ale souhlasili s tímto stavem. Z mnoha hnutí a skupin, jež usilovaly o změnu musíme na prvním místě jmenovat organizaci jménem „Vlajka“, jež se za vedení Jana Ryse-Rozsévače energicky domáhala aktivní a účinné převýchovy českého národa, prosazení sociální spravedlnosti, vyřešení židovské otázky a nastolení jasné česko-německé spolupráce. Původně „Politický klub Vlajka“ založený již v roce 1930 se po březnových událostech roku 1939 stává regulérním politickým hnutím a posléze v říjnu téhož roku „Českým národně socialistickým táborem – Vlajkou“, ve kterém se nakonec soustředilo několik tisíc českých nacionálních socialistů. I „Vlajka“ měla svou vlastní mládežnickou organizaci a to „Mládež Vlajky“, kterou od září 1939 do února 1941 organizoval a vedl dr. František Teuner, jeden ze skutečných idealistů českého nacionálního socialismu. Pod jeho dynamickým vedením tato organizace sílila a mohutněla a vštěpovala do mladých duší poznání idealismu, obětování a kamarádství. Své buňky měla „Mládež Vlajky“ prakticky ve všech velkých a větších městech Čech a Moravy, nejsilnější skupiny pak byly především v Praze, Brně, Plzni, Moravské Ostravě apod. Početní stav dosahuje úrovně několika tisíc, což rozhodně není zanedbatelné množství, naopak, jde o cenný kapitál, se kterým se dá účinně pracovat. Četnými projevy a články v listu „Vlajka“ snažil se dr. Teuner o myšlenkové přesměrování alespoň části tehdejší české mládeže. Sám mladý člověk (byl ročník 1911) a s nesporným charismatem ví, jak k mládeži mluvit, ví, na jaká slova mládež slyší. Mládež nezajímají fráze, nýbrž činy. Tak např. ve svém projevu v Uherském Hradišti v červnu 1940 jasně prohlašuje „Krach toho všeho, v čem jsme byli posledních 20 let vychováváni, zklamání všech názorů, jimiž jsme se dívali do okolního světa, zavazuje nás k jedné základní povinnosti – Zharmonizovat svoje názory a myšlení s myšlením rodící se nové Evropy a přemoci slovem i činem zhoubnou nemoc, která se nazývá strašná dějinná lhostejnost.“ a v deníku „Vlajka“ v srpnu 1940 píše o útocích a štvaní proti mladým českým nacionálním socialistům a rozhodně prohlašuje, že „láska našich kamarádů k českému národovectví, jejich statečnost s jakou tento světový názor prosazují, skutečnost, že obětují v tomto boji i svou osobní svobodu a vše, co mohou hnutí dát, ta láska je jen společným jmenovatelem všech mladých a nových lidí v tvořící se nové Evropě.“ František Teuner kolem sebe seskupuje kádr nadšených a schopných spolupracovníků a počátkem roku 1941 navazuje spolupráci s Emanuelem Moravcem, průkopníkem českého nacionálně socialistického aktivismu tehdejší doby. V březnu 1941 odchází po předchozích rozporech s Janem Rysem z „Českého národně socialistického tábora – Vlajky“ a přidává se – následován mnoha svými kamarády a spolupracovníky – zcela na Moravcovu stranu. A to již pomalu začíná nová etapa ve vývoji výchovy české mládeže v tehdejší době.
Průběhem roku 1941 a následně i v roce 1942 sice i nadále funguje a působí „Mládež Vlajky“ a to pod vedením neméně schopného Jiřího Novotného, nicméně vliv její mateřské organizace postupně slábne a většina aktivistického potencionálu se seskupuje okolo postavy Františka Teunera, který na popud Emanuela Moravce vytváří jakýs přípravný výbor, v němž se schází příští vedoucí české mládeže. Seznamují se s díly vedoucích přestavitelů Německé říše, se strukturou a organizací Hitlerjugend a ideově se zakalují, máme-li použít tohoto slova. Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941 nastává i změna v celkové politické orientaci nejen dosavadní vlády, jež byla dne 19. ledna následujícího roku zásadním způsobem reorganizována, ale i ve směru duševní a ideologické převýchovy české mládeže. Počínaje únorem 1942 stupňuje kroužek okolo Františka Teunera mající zhruba 25 osob svou činnost, přímo již usměrňován ministrem školství a národní osvěty a vedoucím nově zřízeného Úřadu lidového osvěty Emanuelem Moravcem, který v nově vytvořené vládě zaujal výsadní postavení. Doba politického alibismu, vyčkávání a opatrnického přešlapování byla ta tam. Nastala doba skutečného pro říšského aktivismu, jenž se ovšem nikterak nestavěl proti českému národu a češství jak neustále slýcháme. Česká kultura a kvalitní česká práce dostala své nejširší možné uplatnění. Stejně tak česká mládež měla dostat zcela nový ideový základ, který měl vrcholit službou národu a Říši. Dne 17. března 1942 na schůzce přípravného výboru nové české mládeže prohlašuje dr. Teuner, že „ideál nacionálního socialismu na straně jedné a český patriotismus na straně druhé nejsou v absolutně žádném rozporu, vše vrcholí jedinou službou a jediným cílem – uplatnění našeho národa na patřičném místě v nově vybudované Evropě“ a neopomene dodat, že „musíme počítat s tím, že se setkáme v mnoha a mnoha případech – a právě proto, že půjde o mladé lidi – i s českým švejkovstvím, dekadencí a roztrušujícím vtipkařením. Proti tomuto slizskému hnusu postavíme tvrdý vznešený ideál národně socialistického věřícího.“ Dne 21. května 1942 předkládá František Teuner ministru Moravcovi seznam svých spolupracovníků, kteří jsou vhodní do vedoucího sboru připravované jednotné organizace české mládeže a pár dní na to vydává Emanuel Moravec několik vládních nařízení s mocí zákona, kterými se zavádí a upravuje výchova a podchycení české mládeže. Dosavadní sportovní, kulturní a jiné spolky sdružující mládež byly prověřeny především po stránce ideové a soustředěny pod jednotnou státní organizaci, jež dostala název „Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“, jejíž vlastní činnost byla zahájena dne 17. června 1942. Členy se povinně stali všichni mladiství ve věku 10 – 18 let. Předsedou se stal Emanuel Moravec a jeho zástupcem ve funkci generální referenta dr. František Teuner. Do této přípravné a organizační fáze však jako úder blesku vstoupil atentát na Reinharda Heydricha. S osudem českého národa opět – jako již tolikrát v jeho historii – hazardovalo několik šílenců, kteří ve jménu zašlých a překonaných politických ideologií chtěli vnést nepokoj, zmatek a chaos mezi české lidi. Pan Beneš a jeho společníci naivně doufali, že tímto činem – o jehož smyslu se mezi Spojenci vedli debaty i tehdy – otřesou postavením Říše na území Čech a Moravy. Říše tomu ovšem rozuměla jinak a na olovo odpověděla olovem a na věrolomnost trestem. Zásah německých úřadů byl tvrdý, ba velice tvrdý. Nicméně i v těchto těžkých chvílích se neúnavně pracuje na vytvoření organizační struktury Kuratoria a to především výchovem jeho vůdcovského dorostu, což se děje uspořádáním výcvikových táborů na Slapech, kdy první takový tábor se konal ve dnech 11. – 18. července 1942 za účasti 42 frekventantů, kteří se zde zdokonalovali jednak fyzicky a jednak po stránce ideové. Většina účastníků kurzu se následně zúčastnila studijního pobytu v Říši a delegace Kuratoria vedená Františkem Teunerem byla v září téhož roku pozvána na zakládající sjezd „Svazu evropské mládeže“ ve Vídni, který se konal pod patronací říšského vedoucího mládeže NSDAP Baldura von Schiracha.
Dne 1. října 1942 vychází první číslo ústředního listu Kuratoria „Zteč“, do kterého píše programový článek ministr Moravec a pod nadpisem „Minulost bude překonána budoucností“ též František Teuner. Slovy nanejvýš pravdivými podal stručný obraz výchovy mládeže za Masarykovy a Benešovy republiky – „Hrdinství, vojáctví a láska k národu – to vše bylo líčeno jako přežitky buržoazního měšťáctví, anebo projevy fašistického reakcionářství. Čest, charakter a přímou páteř nemohl mladý člověk získat v kalištích systému politických stran, kde tak často, mnohdy z existenčních důvodů musel se organizovat. Zjevy politického stranictví, politické šejdířství, neupřímnost, vzájemná nenávist, využít všeho jen ku prospěchu strany, to byla výchova, kterou toto zřízení působilo na mladou i starší generaci. Ideály byly malé a průměrné. Cíle neradostné a směšné.“ Jak stručné, přesto však jak pravdivé, ačkoliv dnes se o této době učíme zcela jinak.
Oficiálně byla činnost Kuratoria zahájena slavnostním shromážděním mládeže ve Slaném dne 13. března 1943 a to za účasti ministra Moravce a generálního referenta dr. Teunera. Průběhem první poloviny roku 1943 jsou ve všech stávajících okresech dosazováni okresní pověřenci Kuratoria, kteří společně se štábem svých spolupracovníků (tělovýchovný referent, referent pro duchovní výchovu, sociální referent aj.) dohlíželi na usměrňování činnosti a výhovy české mládeže v novém duchu. Organizační strukturu dále doplňovalo jedenáct hlavních pověřenců Kuratoria, kteří dohlíželi na činnost pověřenců okresních, a nad tím vším stálo Ústřední vedení, jehož členy kromě generálního referenta a hlavních pověřenců byli vedoucí čtyř pracovních skupin, do nichž se ústředí Kuratoria členilo – skupina organizační, tělovýchovná, pro duchovní výchovu a sociální. Samostatnou skupinou byl dívčí referát. Vše fungovalo jako dobře promazaný stroj, jehož kola se otáčela v tempu nacionálního socialismu a ve směru nadnárodní evropské myšlenky.
Průběhem roku 1943 se i nadále pořádají různé tábory a kurzy pro vedoucí a instruktory a vše vrcholí ve dnech 11. – 12. září 1943, kdy se v Praze konají „Dny mládeže“, jejichž součástí je jednak slavnostní průvod mládeže Prahou a následně lehkoatletické závody české mládeže na strahovském stadionu za účasti mnoha desítek závodníků a tisíců a tisíců přihlížejících diváků. Při slavnostním zakončení vystoupil s projevem ministr a předseda Kuratoria Emanuel Moravec, jenž promluvil i pár dní na to v pražském Národním divadle při zahájení akce „Umění mládeži“, kde mimo jiné pravil, že „v okamžiku, kdy jsme podali poctivě ruku nacionálně socialistické revoluci, jakoby kouzlem zmizely všechny nepěkné příznaky slabošství. Revoluce neničí spojence. Drtí jedině nepřítele. V poslední době mohli se u nás různí ti ustrašenci přesvědčit, že pro Říši byl nepřijatelný pouze Čech nepřítel. Ale Čech jako duchovní spojenec a spolupracovník, ten je Říší vítán, jeho kultura je ctěna, jeho národní práva jsou zajištěna.“ Činnost Kuratoria spočívala kromě pořádání různých přednášek a projevů a akcí rázu sportovního též v aktivní sociální politice, což je aspekt, na který se dnes velice často zapomíná. Počínaje květnem 1943 byla zahájena zotavovací akce pro pracující mládež, jež trvala až do září téhož roku a které se v deseti rekreačních střediscích zúčastnilo celkem na 9 600 mladých hochů i děvčat. V roce 1944 se tatáž akce uskutečnila od ledna do března, opět za účasti tisíce mladých českých lidí. Počátkem roku 1944 bylo též zřízeno „Dílo domovů mládeže“, ve kterých byla soustředěna především učňovská mládež. V březnu 1944 se jednak v rámci Kuratoria zřizují tzv. Vzorné roje pro mladší ročníky mládeže a zároveň se v Praze koná sjezd „Českého svazu válečníků“ a „Ústředního svazu bývalých vojáků v Čechách a na Moravě“ na kterém jako host vystupuje s projevem i František Teuner, který mimo jiné říká „Dnes, kdy nejstrašnější nepřítel v podobě bolševického rozvratu a ideového anarchismu pokouší se napadnout štěstí a životy evropských lidí, chce i česká mládež svou prací, svým postojem, i svou novou výchovou navázat na mravní hodnoty slavné tradice českého vojáctví, přesvědčena, že i tímto přispívá k jejímu trvání a v ní načerpá také síly k práci na vítězství i radostnějším zítřku.“ Dne 17. dubna 1944 pak za přítomnosti ministra Moravce přijímá Německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank vůdcovský sbor Kuratoria a zároveň odevzdává dr. Teunerovi čestnou dýku s pokynem udělovat ji těm činovníkům mládeže, kteří na svém místě aktivně a vzorně plní své povinnosti. To se však již válečné štěstí vychyluje v neprospěch Německa a tím i Evropy, které hrozí ze strany jedné nápor nekulturní spodiny ze Západu a příval bolševického barbarství z Východu ze strany druhé. V rámci Kuratoria se stupňuje protibolševická agitace a to především pořádáním mnoha manifestačních projevů a na místě neposledním studijní cestou Františka Teunera do baltských zemích, ke které došlo koncem května 1944. Zkušenosti a materiály nasbírané na této cestě jsou vzápětí použity při vysvětlování masám české mládeže o skutečném pozadí bolševismu, systému, který neměl pranic společného se slovanstvím, jak se tehdy u nás naivně věřilo, systému, jenž přivedl do neštěstí a na popraviště NKVD miliony svých vlastních občanů, systému, který sliboval osvobození, ale přinesl jenom diktaturu třídního šílenství, který neviděl člověka a jeho individualitu, nýbrž masu proletářů bez tradice a kultury! V tehdejší atmosféře však bylo bohužel vesměs marné apelovat na rozum a cit českých lidí, kteří pod vlivem šeptané propagandy a Benešových žvástů z Londýna spatřovali ve Stalinovi dobrotivého strýčka a těšili se na příchod sovětských brášků. Alespoň, že historie, tato moudrá učitelka lidí i národů dala nakonec za pravdu těm, kteří ač neoblíbeni a zatracováni upozorňovali a varovali!
V červenci 1944 uspořádalo Kuratorium „Týden mládeže“, který zahájil generální referent dr. Teuner na slavnostním shromáždění mládeže na Karlštejně. V rámci této velkolepě pojaté akce se konalo mnoho sportovních utkání, udíleli se čestné dýky Kuratoria a vše vyvrcholilo na veliké slavnosti opět na pražském Strahově, kde kromě Františka Teunera vystoupil s obsáhlou řečí i Emanuel Moravec, který zhodnotil dosavadní výchovnou práci jednotné organizace české mládeže a pravil mezi jiným, že „nebylo ještě tak mohutné a jednotné organizace české mládeže, jaká vyrůstá v tobě nyní pod svatováclavskou orlicí a ve stínu vlajek říšské a české. Milion vás musí být a daleko přes půl milionu vás už je… V této veliké době, která dýše železem, zdravý národ musí vychovávat také železné duše. Vy, čeští hoši a české dívky jste převzali čestnou povinnost žít v míru a bratrství s velikým národem německým, který českému lidu není nepřítelem a který si více váží českých vynikajících vlastností než mnohý pobloudilý Čech. Známe své povinnosti a dostojíme jim, i kdyby se proti společné věci německo-české a evropské spiklo samo peklo.“ Konec válečného roku 1944 se nese především ve znamení postupné totalizace války a promyšleného a plánovitého vyčerpávání lidských a materiálních zdrojů. Počátkem září 1944 podniká František Teuner cestu do Braniborska, kde se seznamuje s tábory pro branný výcvik Hitler-Jugend, důstojnickou školou divize „Grossdeutschland“ a se službou Hitler-Jugend ve Frankfurtu nad Odrou a současně je v Berlíně přijat říšským vůdcem německé mládeže Arturem Axmanem, skutečným hrdinou této války, jenž se dobrovolně přihlásil na frontu hned v prvních dnech tažení proti Sovětskému svazu a v těžkých bojích na Východě přišel o pravou paži.
Téhož měsíce se v rámci Kuratoria zřizují oddíly „Zvláštního zasazení“, které soustřeďují chlapce zvlášť oddané myšlence nacionálního socialismu. Tyto ZZ oddíly jsou postupně zřizovány ve všech okresech a v jejich čelo je postaven Eduard Chalupa, někdejší důstojník rakousko-uherské armády a aktivní činovník „Vlajky“, přesvědčený nacionální socialista. Příslušníci těchto oddílů jsou používáni na záchranné práce po náletech a různé speciální úkoly. V listopadu 1944 pak pořádá dr. Teuner sérii projevů v různých městech na Moravě a to ve Zlíně, Frýdku, Ostravě, Uherském Hradišti, Uherském Brodě, Kyjově a Hodoníně a dne 7. prosince mluví na veliké protibolševické manifestaci mládeže v pražské „Lucerně“, kde zároveň s ním mluví i vedoucí lotyšské mládeže, která pronáší mimo jiné i tato prorocká slova „My všichni víme, že stále ještě jsou země, které bolševismus nepoznaly v celé jeho surovosti a divokosti. V těchto zemích jsou ještě lidé, kteří nevěří hrůzám bolševismu, jeho vraždění, mučení a odvlékání na Sibiř. Domnívají se, že to je propaganda.“ Tímto dnem se současně zahájila série protibolševických manifestací Kuratoria, jež se konaly ve třiceti městech Čech a Moravy a na kterých kromě dr. Teunera promluvili další přední vedoucí české mládeže. To se však již dostáváme do roku 1945…
…do roku, který je charakterizován hrdinským a zoufalým úsilím Německa a jeho spojenců zastavit a překonat ohromnou materiálovou a lidskou převahu svých nepřátel. Kuratorium se v této době podílí především na zákopových pracích na Moravě a na nasazení zemědělské mládeže v Dolním Rakousku a na záchranných akcích po náletech na česká města, což se týkalo především hlavního města Prahy. Dne 13. února 1945 se v Praze schází okresní pověřenci a dívčí referentky Kuratoria, ke kterým promlouvají František Teuner a Emanuel Moravec, který v závěru své řeči pronáší tato slova „My jsme po roce 1938 hledali cestu. Všechny jsme přezkoušeli, jenom jediná zbyla: Když demokracie zklamala a je v úpadku, když bolševictví hrozí otroctvím, je tu jediná cesta s Říší, cesta nacionálního socialismu.“ Koncem tohoto měsíce a začátkem března vznikající v Kuratoria plány a současně návrhy na zřízení české dobrovolnické jednotky, jež by aktivně vystoupila v boji proti bolševismu. Tato idea rozhodně nebyla nová, první takový návrh padl již ze strany „Vlajky“ v září 1939 a následně po vypuknutí války proti Sovětskému světu bylo učiněno mnoho nabídek z různých stran, leč na německé straně nebylo dostatek porozumění pro tuto věc. Historie nezná otázek typu „kdyby“, faktem ovšem je, že „kdyby“ k něčemu takovému tehdy došlo, mělo by to historicky kolosální význam. Alespoň tedy v posledních chvílích osudového evropského boje proti anglo-americkému nekulturnímu kolonialismu a bolševickému barbarství dochází k uskutečnění této myšlenky, k aktivnímu povolání alespoň části české mládeže do boje. Dochází k několika schůzkám, na kterých byl předestřen a schválen tento návrh a následně je dne 5. března 1945 vydáním rozkazu vyššího vedoucího SS a policie pro Čechy a Moravu oznámeno zřízení „Dobrovolnické svatováclavské roty“, jejímž velitelem se stává osvědčený Eduard Chalupa. Jádrem dobrovolníků pro tuto rotu se stávají především členové oddílů „Zvláštního zasazení“ a dne 20. března 1945 se v Praze schází 120 členů ZZ oddílů, ke kterým promlouvají dr. Teuner a Eduard Chalupa. Téhož dne se v Praze schází Ústřední vedení Kuratoria, na kterém též řeční František Teuner. Závěrem své řeči pronáší tato přímo prorocká slova „Tato válka je světovou válkou v pravém slova smyslu právě proto, že v ní jde o všechno na světě. Ztratili jsme již v Evropě polovinu hodnot, které zanechaly věky, ale máme ještě ducha, který to znovu může připomenout a obnovit… Proste Pána Boha, aby nastal ten okamžik, kdy vzkřísí se náš národ, říše i Evropa k novému životu, abychom dožili se dnů, kdy budou se tyto věci odehrávat a věřte, že trpělivost a odhodlání statečně postavit se do řad bojující říše přinese své ovoce.“
To se však již přiblížil konec bojující a ze všech stran krvácející Říše a uprostřed trosek, rozvalin a zkázy umírá dne 30. dubna 1945 zakladatel a tvůrce nacionálně socialistické myšlenky Adolf Hitler jako mučedník tohoto pojetí života, politiky, kultury a umění. S ním odchází ze scény moderních dějin i Velkoněmecká říše. Říše, která přes všechny své chyby a omyly přeci jen znamenala poslední politické a vojenské vzepětí bílého člověka v Evropě. Máj roku 1945 tak byl předzvěstí postupného triumfu bolševismu nad více než polovinou starého kontinentu. Třídní šílenství sevřelo evropské národy na několik desítek let a všichni, kdož stáli za novodobou evropskou myšlenkou se stali obětí rudé lůzy. Jejich jména byla vláčena v kalu a špíně, jejich životy byli ničeny, jejich rodiny vystaveny hanbě a posměchu.
Historie nás však učí, že po každém pádu následuje po době kratší či delší opětovný vzestup. Renesance nacionálně socialistické myšlenky je nejen možná, ale především nutná a dějinně oprávněná. V dnešním světě, jež je charakterizován nastupujícím globalismem na straně jedné a bezideovým a duševním tápáním a zmatkem na straně druhé, je naší povinností přivést ke konečnému úspěchu nadčasovou myšlenku nacionalismu a socialismu – myšlenku evropské soudržnosti našich národů!
|Autor: Sepp|Zdroj: svobodnyodpor.info|22.9.2014
České země byly tehdy součástí Německé říše, nejsilnějšího státu tehdejší Evropy, státu, který ve své době určoval vývoj a osud prakticky celé kontinentální Evropy. Můžeme se dohadovat a přít, zda-li toto začlenění v březnu 1939 bylo správné a zda způsob jakým k němu došlo byl vhodný, nicméně faktem je, že nás minul osud národů, které jejich státní vedení vehnalo do nesmyslných bojů a jejichž národy zaplatily vysokou daň krve. Náš národ sice přišel o svou formální státní nezávislost, nezávislost, jež stejně byla podmíněna postojem a tolerancí našich někdejších západních spojenců, ale na druhou stranu dostal možnost uspořádat některé své palčivé problémy, které bývalá židodemokratická Masarykova republika nebyla ochotna řešit a vyřešit. Koneckonců, vše má nejenom své pro, ale i proti.
Dědictví minulého režimu z pohledu těch, kdož usilovali o upřímnou spolupráci s Němci bylo neveselé. Národ byl rozdělen do desítek stran a straniček a o osudu národa rozhodovali partajnické sekretariáty, které jednaly ve jménu národa, nikdy však v zájmu národa. Národ bylo třeba soustředit a nově usměrnit a na místě neposledním vzít pevně do rukou vývoj jeho mládeže. Pod patronací vlády a státního prezidenta Háchy vzniklo v březnu – dubnu 1939 „Národní souručenství“, ve kterém se ovšem uplatnily vesměs osoby stojící proti Němcům nepřátelsky. O spolupráci se hodně mluvilo, aby se ještě více od ní ustupovalo. Každý, kdo chtěl najít společnou řeč s Němci byl ocejchován jako zrádce. To samé bylo s mládeží, která byla organizována v „Mládeži Národního souručenství“ pod vedením vedoucích, kteří svým svěřencům nenápadně vštěpovali, že Němce musíme nenávidět a že jediná správná česká politika je politika protiněmecká. K jakým koncům tato nesmyslná politika nakonec dospěla se ukázalo, když Říše musela do Čech povolat Reinharda Heydricha, který zasáhl tvrdě, pravda, leckdy až nevybíravě. Ne všichni ale souhlasili s tímto stavem. Z mnoha hnutí a skupin, jež usilovaly o změnu musíme na prvním místě jmenovat organizaci jménem „Vlajka“, jež se za vedení Jana Ryse-Rozsévače energicky domáhala aktivní a účinné převýchovy českého národa, prosazení sociální spravedlnosti, vyřešení židovské otázky a nastolení jasné česko-německé spolupráce. Původně „Politický klub Vlajka“ založený již v roce 1930 se po březnových událostech roku 1939 stává regulérním politickým hnutím a posléze v říjnu téhož roku „Českým národně socialistickým táborem – Vlajkou“, ve kterém se nakonec soustředilo několik tisíc českých nacionálních socialistů. I „Vlajka“ měla svou vlastní mládežnickou organizaci a to „Mládež Vlajky“, kterou od září 1939 do února 1941 organizoval a vedl dr. František Teuner, jeden ze skutečných idealistů českého nacionálního socialismu. Pod jeho dynamickým vedením tato organizace sílila a mohutněla a vštěpovala do mladých duší poznání idealismu, obětování a kamarádství. Své buňky měla „Mládež Vlajky“ prakticky ve všech velkých a větších městech Čech a Moravy, nejsilnější skupiny pak byly především v Praze, Brně, Plzni, Moravské Ostravě apod. Početní stav dosahuje úrovně několika tisíc, což rozhodně není zanedbatelné množství, naopak, jde o cenný kapitál, se kterým se dá účinně pracovat. Četnými projevy a články v listu „Vlajka“ snažil se dr. Teuner o myšlenkové přesměrování alespoň části tehdejší české mládeže. Sám mladý člověk (byl ročník 1911) a s nesporným charismatem ví, jak k mládeži mluvit, ví, na jaká slova mládež slyší. Mládež nezajímají fráze, nýbrž činy. Tak např. ve svém projevu v Uherském Hradišti v červnu 1940 jasně prohlašuje „Krach toho všeho, v čem jsme byli posledních 20 let vychováváni, zklamání všech názorů, jimiž jsme se dívali do okolního světa, zavazuje nás k jedné základní povinnosti – Zharmonizovat svoje názory a myšlení s myšlením rodící se nové Evropy a přemoci slovem i činem zhoubnou nemoc, která se nazývá strašná dějinná lhostejnost.“ a v deníku „Vlajka“ v srpnu 1940 píše o útocích a štvaní proti mladým českým nacionálním socialistům a rozhodně prohlašuje, že „láska našich kamarádů k českému národovectví, jejich statečnost s jakou tento světový názor prosazují, skutečnost, že obětují v tomto boji i svou osobní svobodu a vše, co mohou hnutí dát, ta láska je jen společným jmenovatelem všech mladých a nových lidí v tvořící se nové Evropě.“ František Teuner kolem sebe seskupuje kádr nadšených a schopných spolupracovníků a počátkem roku 1941 navazuje spolupráci s Emanuelem Moravcem, průkopníkem českého nacionálně socialistického aktivismu tehdejší doby. V březnu 1941 odchází po předchozích rozporech s Janem Rysem z „Českého národně socialistického tábora – Vlajky“ a přidává se – následován mnoha svými kamarády a spolupracovníky – zcela na Moravcovu stranu. A to již pomalu začíná nová etapa ve vývoji výchovy české mládeže v tehdejší době.
Průběhem roku 1941 a následně i v roce 1942 sice i nadále funguje a působí „Mládež Vlajky“ a to pod vedením neméně schopného Jiřího Novotného, nicméně vliv její mateřské organizace postupně slábne a většina aktivistického potencionálu se seskupuje okolo postavy Františka Teunera, který na popud Emanuela Moravce vytváří jakýs přípravný výbor, v němž se schází příští vedoucí české mládeže. Seznamují se s díly vedoucích přestavitelů Německé říše, se strukturou a organizací Hitlerjugend a ideově se zakalují, máme-li použít tohoto slova. Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941 nastává i změna v celkové politické orientaci nejen dosavadní vlády, jež byla dne 19. ledna následujícího roku zásadním způsobem reorganizována, ale i ve směru duševní a ideologické převýchovy české mládeže. Počínaje únorem 1942 stupňuje kroužek okolo Františka Teunera mající zhruba 25 osob svou činnost, přímo již usměrňován ministrem školství a národní osvěty a vedoucím nově zřízeného Úřadu lidového osvěty Emanuelem Moravcem, který v nově vytvořené vládě zaujal výsadní postavení. Doba politického alibismu, vyčkávání a opatrnického přešlapování byla ta tam. Nastala doba skutečného pro říšského aktivismu, jenž se ovšem nikterak nestavěl proti českému národu a češství jak neustále slýcháme. Česká kultura a kvalitní česká práce dostala své nejširší možné uplatnění. Stejně tak česká mládež měla dostat zcela nový ideový základ, který měl vrcholit službou národu a Říši. Dne 17. března 1942 na schůzce přípravného výboru nové české mládeže prohlašuje dr. Teuner, že „ideál nacionálního socialismu na straně jedné a český patriotismus na straně druhé nejsou v absolutně žádném rozporu, vše vrcholí jedinou službou a jediným cílem – uplatnění našeho národa na patřičném místě v nově vybudované Evropě“ a neopomene dodat, že „musíme počítat s tím, že se setkáme v mnoha a mnoha případech – a právě proto, že půjde o mladé lidi – i s českým švejkovstvím, dekadencí a roztrušujícím vtipkařením. Proti tomuto slizskému hnusu postavíme tvrdý vznešený ideál národně socialistického věřícího.“ Dne 21. května 1942 předkládá František Teuner ministru Moravcovi seznam svých spolupracovníků, kteří jsou vhodní do vedoucího sboru připravované jednotné organizace české mládeže a pár dní na to vydává Emanuel Moravec několik vládních nařízení s mocí zákona, kterými se zavádí a upravuje výchova a podchycení české mládeže. Dosavadní sportovní, kulturní a jiné spolky sdružující mládež byly prověřeny především po stránce ideové a soustředěny pod jednotnou státní organizaci, jež dostala název „Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“, jejíž vlastní činnost byla zahájena dne 17. června 1942. Členy se povinně stali všichni mladiství ve věku 10 – 18 let. Předsedou se stal Emanuel Moravec a jeho zástupcem ve funkci generální referenta dr. František Teuner. Do této přípravné a organizační fáze však jako úder blesku vstoupil atentát na Reinharda Heydricha. S osudem českého národa opět – jako již tolikrát v jeho historii – hazardovalo několik šílenců, kteří ve jménu zašlých a překonaných politických ideologií chtěli vnést nepokoj, zmatek a chaos mezi české lidi. Pan Beneš a jeho společníci naivně doufali, že tímto činem – o jehož smyslu se mezi Spojenci vedli debaty i tehdy – otřesou postavením Říše na území Čech a Moravy. Říše tomu ovšem rozuměla jinak a na olovo odpověděla olovem a na věrolomnost trestem. Zásah německých úřadů byl tvrdý, ba velice tvrdý. Nicméně i v těchto těžkých chvílích se neúnavně pracuje na vytvoření organizační struktury Kuratoria a to především výchovem jeho vůdcovského dorostu, což se děje uspořádáním výcvikových táborů na Slapech, kdy první takový tábor se konal ve dnech 11. – 18. července 1942 za účasti 42 frekventantů, kteří se zde zdokonalovali jednak fyzicky a jednak po stránce ideové. Většina účastníků kurzu se následně zúčastnila studijního pobytu v Říši a delegace Kuratoria vedená Františkem Teunerem byla v září téhož roku pozvána na zakládající sjezd „Svazu evropské mládeže“ ve Vídni, který se konal pod patronací říšského vedoucího mládeže NSDAP Baldura von Schiracha.
Dne 1. října 1942 vychází první číslo ústředního listu Kuratoria „Zteč“, do kterého píše programový článek ministr Moravec a pod nadpisem „Minulost bude překonána budoucností“ též František Teuner. Slovy nanejvýš pravdivými podal stručný obraz výchovy mládeže za Masarykovy a Benešovy republiky – „Hrdinství, vojáctví a láska k národu – to vše bylo líčeno jako přežitky buržoazního měšťáctví, anebo projevy fašistického reakcionářství. Čest, charakter a přímou páteř nemohl mladý člověk získat v kalištích systému politických stran, kde tak často, mnohdy z existenčních důvodů musel se organizovat. Zjevy politického stranictví, politické šejdířství, neupřímnost, vzájemná nenávist, využít všeho jen ku prospěchu strany, to byla výchova, kterou toto zřízení působilo na mladou i starší generaci. Ideály byly malé a průměrné. Cíle neradostné a směšné.“ Jak stručné, přesto však jak pravdivé, ačkoliv dnes se o této době učíme zcela jinak.
Oficiálně byla činnost Kuratoria zahájena slavnostním shromážděním mládeže ve Slaném dne 13. března 1943 a to za účasti ministra Moravce a generálního referenta dr. Teunera. Průběhem první poloviny roku 1943 jsou ve všech stávajících okresech dosazováni okresní pověřenci Kuratoria, kteří společně se štábem svých spolupracovníků (tělovýchovný referent, referent pro duchovní výchovu, sociální referent aj.) dohlíželi na usměrňování činnosti a výhovy české mládeže v novém duchu. Organizační strukturu dále doplňovalo jedenáct hlavních pověřenců Kuratoria, kteří dohlíželi na činnost pověřenců okresních, a nad tím vším stálo Ústřední vedení, jehož členy kromě generálního referenta a hlavních pověřenců byli vedoucí čtyř pracovních skupin, do nichž se ústředí Kuratoria členilo – skupina organizační, tělovýchovná, pro duchovní výchovu a sociální. Samostatnou skupinou byl dívčí referát. Vše fungovalo jako dobře promazaný stroj, jehož kola se otáčela v tempu nacionálního socialismu a ve směru nadnárodní evropské myšlenky.
Průběhem roku 1943 se i nadále pořádají různé tábory a kurzy pro vedoucí a instruktory a vše vrcholí ve dnech 11. – 12. září 1943, kdy se v Praze konají „Dny mládeže“, jejichž součástí je jednak slavnostní průvod mládeže Prahou a následně lehkoatletické závody české mládeže na strahovském stadionu za účasti mnoha desítek závodníků a tisíců a tisíců přihlížejících diváků. Při slavnostním zakončení vystoupil s projevem ministr a předseda Kuratoria Emanuel Moravec, jenž promluvil i pár dní na to v pražském Národním divadle při zahájení akce „Umění mládeži“, kde mimo jiné pravil, že „v okamžiku, kdy jsme podali poctivě ruku nacionálně socialistické revoluci, jakoby kouzlem zmizely všechny nepěkné příznaky slabošství. Revoluce neničí spojence. Drtí jedině nepřítele. V poslední době mohli se u nás různí ti ustrašenci přesvědčit, že pro Říši byl nepřijatelný pouze Čech nepřítel. Ale Čech jako duchovní spojenec a spolupracovník, ten je Říší vítán, jeho kultura je ctěna, jeho národní práva jsou zajištěna.“ Činnost Kuratoria spočívala kromě pořádání různých přednášek a projevů a akcí rázu sportovního též v aktivní sociální politice, což je aspekt, na který se dnes velice často zapomíná. Počínaje květnem 1943 byla zahájena zotavovací akce pro pracující mládež, jež trvala až do září téhož roku a které se v deseti rekreačních střediscích zúčastnilo celkem na 9 600 mladých hochů i děvčat. V roce 1944 se tatáž akce uskutečnila od ledna do března, opět za účasti tisíce mladých českých lidí. Počátkem roku 1944 bylo též zřízeno „Dílo domovů mládeže“, ve kterých byla soustředěna především učňovská mládež. V březnu 1944 se jednak v rámci Kuratoria zřizují tzv. Vzorné roje pro mladší ročníky mládeže a zároveň se v Praze koná sjezd „Českého svazu válečníků“ a „Ústředního svazu bývalých vojáků v Čechách a na Moravě“ na kterém jako host vystupuje s projevem i František Teuner, který mimo jiné říká „Dnes, kdy nejstrašnější nepřítel v podobě bolševického rozvratu a ideového anarchismu pokouší se napadnout štěstí a životy evropských lidí, chce i česká mládež svou prací, svým postojem, i svou novou výchovou navázat na mravní hodnoty slavné tradice českého vojáctví, přesvědčena, že i tímto přispívá k jejímu trvání a v ní načerpá také síly k práci na vítězství i radostnějším zítřku.“ Dne 17. dubna 1944 pak za přítomnosti ministra Moravce přijímá Německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank vůdcovský sbor Kuratoria a zároveň odevzdává dr. Teunerovi čestnou dýku s pokynem udělovat ji těm činovníkům mládeže, kteří na svém místě aktivně a vzorně plní své povinnosti. To se však již válečné štěstí vychyluje v neprospěch Německa a tím i Evropy, které hrozí ze strany jedné nápor nekulturní spodiny ze Západu a příval bolševického barbarství z Východu ze strany druhé. V rámci Kuratoria se stupňuje protibolševická agitace a to především pořádáním mnoha manifestačních projevů a na místě neposledním studijní cestou Františka Teunera do baltských zemích, ke které došlo koncem května 1944. Zkušenosti a materiály nasbírané na této cestě jsou vzápětí použity při vysvětlování masám české mládeže o skutečném pozadí bolševismu, systému, který neměl pranic společného se slovanstvím, jak se tehdy u nás naivně věřilo, systému, jenž přivedl do neštěstí a na popraviště NKVD miliony svých vlastních občanů, systému, který sliboval osvobození, ale přinesl jenom diktaturu třídního šílenství, který neviděl člověka a jeho individualitu, nýbrž masu proletářů bez tradice a kultury! V tehdejší atmosféře však bylo bohužel vesměs marné apelovat na rozum a cit českých lidí, kteří pod vlivem šeptané propagandy a Benešových žvástů z Londýna spatřovali ve Stalinovi dobrotivého strýčka a těšili se na příchod sovětských brášků. Alespoň, že historie, tato moudrá učitelka lidí i národů dala nakonec za pravdu těm, kteří ač neoblíbeni a zatracováni upozorňovali a varovali!
V červenci 1944 uspořádalo Kuratorium „Týden mládeže“, který zahájil generální referent dr. Teuner na slavnostním shromáždění mládeže na Karlštejně. V rámci této velkolepě pojaté akce se konalo mnoho sportovních utkání, udíleli se čestné dýky Kuratoria a vše vyvrcholilo na veliké slavnosti opět na pražském Strahově, kde kromě Františka Teunera vystoupil s obsáhlou řečí i Emanuel Moravec, který zhodnotil dosavadní výchovnou práci jednotné organizace české mládeže a pravil mezi jiným, že „nebylo ještě tak mohutné a jednotné organizace české mládeže, jaká vyrůstá v tobě nyní pod svatováclavskou orlicí a ve stínu vlajek říšské a české. Milion vás musí být a daleko přes půl milionu vás už je… V této veliké době, která dýše železem, zdravý národ musí vychovávat také železné duše. Vy, čeští hoši a české dívky jste převzali čestnou povinnost žít v míru a bratrství s velikým národem německým, který českému lidu není nepřítelem a který si více váží českých vynikajících vlastností než mnohý pobloudilý Čech. Známe své povinnosti a dostojíme jim, i kdyby se proti společné věci německo-české a evropské spiklo samo peklo.“ Konec válečného roku 1944 se nese především ve znamení postupné totalizace války a promyšleného a plánovitého vyčerpávání lidských a materiálních zdrojů. Počátkem září 1944 podniká František Teuner cestu do Braniborska, kde se seznamuje s tábory pro branný výcvik Hitler-Jugend, důstojnickou školou divize „Grossdeutschland“ a se službou Hitler-Jugend ve Frankfurtu nad Odrou a současně je v Berlíně přijat říšským vůdcem německé mládeže Arturem Axmanem, skutečným hrdinou této války, jenž se dobrovolně přihlásil na frontu hned v prvních dnech tažení proti Sovětskému svazu a v těžkých bojích na Východě přišel o pravou paži.
Téhož měsíce se v rámci Kuratoria zřizují oddíly „Zvláštního zasazení“, které soustřeďují chlapce zvlášť oddané myšlence nacionálního socialismu. Tyto ZZ oddíly jsou postupně zřizovány ve všech okresech a v jejich čelo je postaven Eduard Chalupa, někdejší důstojník rakousko-uherské armády a aktivní činovník „Vlajky“, přesvědčený nacionální socialista. Příslušníci těchto oddílů jsou používáni na záchranné práce po náletech a různé speciální úkoly. V listopadu 1944 pak pořádá dr. Teuner sérii projevů v různých městech na Moravě a to ve Zlíně, Frýdku, Ostravě, Uherském Hradišti, Uherském Brodě, Kyjově a Hodoníně a dne 7. prosince mluví na veliké protibolševické manifestaci mládeže v pražské „Lucerně“, kde zároveň s ním mluví i vedoucí lotyšské mládeže, která pronáší mimo jiné i tato prorocká slova „My všichni víme, že stále ještě jsou země, které bolševismus nepoznaly v celé jeho surovosti a divokosti. V těchto zemích jsou ještě lidé, kteří nevěří hrůzám bolševismu, jeho vraždění, mučení a odvlékání na Sibiř. Domnívají se, že to je propaganda.“ Tímto dnem se současně zahájila série protibolševických manifestací Kuratoria, jež se konaly ve třiceti městech Čech a Moravy a na kterých kromě dr. Teunera promluvili další přední vedoucí české mládeže. To se však již dostáváme do roku 1945…
…do roku, který je charakterizován hrdinským a zoufalým úsilím Německa a jeho spojenců zastavit a překonat ohromnou materiálovou a lidskou převahu svých nepřátel. Kuratorium se v této době podílí především na zákopových pracích na Moravě a na nasazení zemědělské mládeže v Dolním Rakousku a na záchranných akcích po náletech na česká města, což se týkalo především hlavního města Prahy. Dne 13. února 1945 se v Praze schází okresní pověřenci a dívčí referentky Kuratoria, ke kterým promlouvají František Teuner a Emanuel Moravec, který v závěru své řeči pronáší tato slova „My jsme po roce 1938 hledali cestu. Všechny jsme přezkoušeli, jenom jediná zbyla: Když demokracie zklamala a je v úpadku, když bolševictví hrozí otroctvím, je tu jediná cesta s Říší, cesta nacionálního socialismu.“ Koncem tohoto měsíce a začátkem března vznikající v Kuratoria plány a současně návrhy na zřízení české dobrovolnické jednotky, jež by aktivně vystoupila v boji proti bolševismu. Tato idea rozhodně nebyla nová, první takový návrh padl již ze strany „Vlajky“ v září 1939 a následně po vypuknutí války proti Sovětskému světu bylo učiněno mnoho nabídek z různých stran, leč na německé straně nebylo dostatek porozumění pro tuto věc. Historie nezná otázek typu „kdyby“, faktem ovšem je, že „kdyby“ k něčemu takovému tehdy došlo, mělo by to historicky kolosální význam. Alespoň tedy v posledních chvílích osudového evropského boje proti anglo-americkému nekulturnímu kolonialismu a bolševickému barbarství dochází k uskutečnění této myšlenky, k aktivnímu povolání alespoň části české mládeže do boje. Dochází k několika schůzkám, na kterých byl předestřen a schválen tento návrh a následně je dne 5. března 1945 vydáním rozkazu vyššího vedoucího SS a policie pro Čechy a Moravu oznámeno zřízení „Dobrovolnické svatováclavské roty“, jejímž velitelem se stává osvědčený Eduard Chalupa. Jádrem dobrovolníků pro tuto rotu se stávají především členové oddílů „Zvláštního zasazení“ a dne 20. března 1945 se v Praze schází 120 členů ZZ oddílů, ke kterým promlouvají dr. Teuner a Eduard Chalupa. Téhož dne se v Praze schází Ústřední vedení Kuratoria, na kterém též řeční František Teuner. Závěrem své řeči pronáší tato přímo prorocká slova „Tato válka je světovou válkou v pravém slova smyslu právě proto, že v ní jde o všechno na světě. Ztratili jsme již v Evropě polovinu hodnot, které zanechaly věky, ale máme ještě ducha, který to znovu může připomenout a obnovit… Proste Pána Boha, aby nastal ten okamžik, kdy vzkřísí se náš národ, říše i Evropa k novému životu, abychom dožili se dnů, kdy budou se tyto věci odehrávat a věřte, že trpělivost a odhodlání statečně postavit se do řad bojující říše přinese své ovoce.“
To se však již přiblížil konec bojující a ze všech stran krvácející Říše a uprostřed trosek, rozvalin a zkázy umírá dne 30. dubna 1945 zakladatel a tvůrce nacionálně socialistické myšlenky Adolf Hitler jako mučedník tohoto pojetí života, politiky, kultury a umění. S ním odchází ze scény moderních dějin i Velkoněmecká říše. Říše, která přes všechny své chyby a omyly přeci jen znamenala poslední politické a vojenské vzepětí bílého člověka v Evropě. Máj roku 1945 tak byl předzvěstí postupného triumfu bolševismu nad více než polovinou starého kontinentu. Třídní šílenství sevřelo evropské národy na několik desítek let a všichni, kdož stáli za novodobou evropskou myšlenkou se stali obětí rudé lůzy. Jejich jména byla vláčena v kalu a špíně, jejich životy byli ničeny, jejich rodiny vystaveny hanbě a posměchu.
Historie nás však učí, že po každém pádu následuje po době kratší či delší opětovný vzestup. Renesance nacionálně socialistické myšlenky je nejen možná, ale především nutná a dějinně oprávněná. V dnešním světě, jež je charakterizován nastupujícím globalismem na straně jedné a bezideovým a duševním tápáním a zmatkem na straně druhé, je naší povinností přivést ke konečnému úspěchu nadčasovou myšlenku nacionalismu a socialismu – myšlenku evropské soudržnosti našich národů!
|Autor: Sepp|Zdroj: svobodnyodpor.info|22.9.2014
