První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  

Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Krize Věků (první část)

S ohledem na současnou prohlubující se dysgenickou krizi celého lidstva a demografickou, imigrační a dysgenickou krizi bílé rasy jsem shledal příhodným zkombinovat vlastní výklad a myšlenky s velmi výstižnými pasážemi ze dvou děl Lothropa Stoddarda (úvodní stať a část textu poznámek), abych v zestručnělé, ale zároveň dostatečně obsáhlé a podrobné formě popsal dnešní vážnou situaci v její plné komplexnosti, včetně všech zásadních skutečností, které se k ní vztahují.

Theodore Lothrop Stoddard (29. 6. 1883 – 1. 5. 1950)


Kromě toho jsem chtěl seznámit s nejdůležitějšími pasážemi a myšlenkami tohoto velmi významného myslitele i lidi v naší zemi, neboť si to jistě zaslouží (měl by to být i jakýsi hold jeho pronikavému pochopení základních principů přežití civilizace a entuziasmu, s nímž se zasazoval o obrat věcí k lepšímu). Pasáže z jeho knih jsou vhodné i proto, že dokázal klíčové záležitosti týkající se pádů a přežití civilizace popsat vcelku stručně a přitom dostatečně výstižně – a ne jen chladně analyticky, nýbrž i poutavě a s přiměřenou mírou zápalu. Jeho styl je tedy ideální pro prezentaci širšímu publiku – je přístupný běžnému čtenáři, současně poměrně sofistikovaný a zároveň přesvědčivý.

V jistém smyslu – z hlediska pochopení principů vzniku, udržení a pádu civilizací – je to jeden z nejvýznamnějších myslitelů vůbec (možná dokonce úplně nejvýznamnější). A to znamená i obecně jeden z nejvýznamnějších, protože otázka příčin vzestupu a pádu civilizací a je už z podstaty věc nejzásadnější. Co více, odpovědi na tuto otázku nám při analýze současné situace vyjevují osudové megaproblémy dnešní přelomové doby: budoucí pád Západu i ostatních civilizací – a nakonec tedy i celé lidské civilizace. V ostrém kontrastu s těmito skutečnostmi je v současnosti skoro úplně neznámý a zapomenut – a to jen kvůli dnes dominujícímu politicky korektnímu fanatismu a stupiditě. Věci, o nichž text pojednává, jsou naprosto zásadní stejně jako nevyvratitelné, ale přitom zároveň naprosto potlačované, což jistě není povzbudivý stav.

Globálně už se asi na cestě bílé rasy i ostatního lidstva do katastrofy nic změnit nedá, ale snad tento text napomůže u rozumně uvažujících pochopení zásadního významu genetiky a rasy pro lidské civilizace, jejich vzestupy a pády. A tím snad napomůže skrze přesvědčení alespoň určitého množství odhodlaných bílých lidí i k formování bělošskému separatismu a survivalismu pro demografické přežití bílé rasy v temné budoucnosti – a nakonec snad i eugenickému obrození bílé rasy v lepších časech následujících po globálním kolapsu civilizace.

Andreos



Krize Věků

Zásadní síly genetiky a rasy v řízení osudu civilizací a fatální následky jejich ignorance v dnešní historicky přelomové době.

Dnes pro nás nastal nejchmurnější, nejzávažnější moment dějin. Stojíme tváří v tvář krizi – největší krizi všech věků. Po nevyčíslitelná milénia člověk namáhavě kráčel z temných hlubin divošství vzhůru ke slavným výšinám civilizace a jeho mentální i duchovní potenciál mu dával příslib, že jich dosáhne. Jeho cesta byla pomalá a nerozhodná. V jistých časech opakovaně ztrácel svou cestu a padal do temných údolí. Stezka člověka je vroubena troskami mrtvých civilizací a poseta hroby nadějných národů stižených předčasným koncem.

Lidstvo tedy utrpělo mnohé pohromy. Avšak žádná z těchto pohrom nebyla fatální, neboť byly pouze lokální. Tyto ztroskotané civilizace a zničené národy byly pouhými částmi většího celku. Dříve vždy nějací silní barbaři, obdařeni velkými a nezkaženými dědičnými kvalitami, zachytili padající pochodeň civilizace, obdařili ji novým světlem a v jejich rukou opět vysoko vzplála.

Opouštějíce stíny prehistorických dob, bílé rasy se tlačily do popředí a dokazovaly nesčetnými cestami svoji způsobilost stát se vůdčí silou celého lidstva. Postupně směřovaly ke společné civilizaci; poté, když samy sobě udělily unikátní příležitost nadvlády nad oceány před pěti stoletími, rozšířily se po celé Zemi, zaplňujíce její prázdné prostory svými kvalitními elementy a zajišťujíce pro sebe s ničím nesrovnatelnou svrchovanost v počtech i dominanci.

Celosvětová expanze bílé rasy během čtyř staletí mezi roky 1500 a 1900 je nejpůsobivějším fenoménem v celé zaznamenané historii. Pro pochopení její velkoleposti je třeba nastínit její etnické a politické implikace. Bělošské elementy dohromady tvořily nejpočetnější jednotlivou větev lidského druhu, téměř jedna třetina všech lidských duší na zemi patřila bělochům. Bílý člověk jako rasa zabíral čtyři desetiny celé obyvatelné části země, přičemž téměř devět desetin této části bylo pod jeho politickou kontrolou. Žádná rasa nikdy předtím nezískala takovou převahu v počtech a dominanci.

O tři staletí později běloši provedli další troufalý skok kupředu. V 19. století nastal nový věk objevů – tentokrát v říších vědy. Skryté síly přírody byly odhaleny, nespočetné energie byly zkroceny k lidskému užitku, pozemské vzdálenosti byly zkráceny a planeta byla konečně integrována pod hegemonii jediné rasy se společnou civilizací.

Ohromující úspěchy vědy a invence daly bílé rase bezprecedentní nadvládu nad zdroji přírody. Tento materiální pokrok je obvykle znám jako „průmyslová revoluce“, která rychle a zásadně změnila řád věcí. Když se řeklo „Člověk“, byl jím myšlen bílý člověk. Byl to mozek bílého člověka, který vymyslel a vytvořil vše, čeho bylo dosaženo, a byl to bílý člověk, který také první sklidil veškeré plody všech svých úspěchů. Dvěma význačnými rysy nového řádu byl vzestup strojního průmyslu s jeho nevyčíslitelnou akcelerací masové produkce, a s tím související rozvoj levné a rychlé dopravy. Evropa se stala dílnou světa. Během 19. století se Evropa transformovala z polozemědělského kontinentu v rojící se úl průmyslu přeplněný zbožím, kapitálem a lidmi, pronikající se svým zbožím do nejodlehlejších koutů světa a čerpající odtud čerstvé zdroje vzácných surovin pro další zpracování a výměnu. Rozsah bohatství nahromaděného bílým světem od počátku 19. století je jednoduše nespočítatelný.

Vyhlídky byly velkolepé, možnosti progresu zjevně neomezené. Avšak byly zde i odpovídající hrozby. Ohromující výšiny mohou přejít do propastných hloubek, chvíle neomezených možností triumfálního úspěchu implikují i možnost absolutního krachu. Všechny tyto podivuhodné úspěchy byly vytvořeny jedině díky superiorním genetickým kvalitám, a samotné udržení toho, čeho bylo dosaženo, plně závisí na naprosto přednostním udržování rasových hodnot. Civilizace sama o sobě neznamená nic. Je to pouhý účinek, jehož příčina spočívá v kreativním aktu geneticky dobře vybavené zárodečné hmoty. Civilizace je tělo; rasa je duše. Nechte duši zmizet a tělo se rozpadne v bezduchý prach, z něhož vzešlo.(1) (2)



Poznámky a rozšiřující výklad

(1) Zde Stoddard shrnuje tuto absolutní provázanost a důležitost genetiky a rasy pro civilizaci ještě zevrubněji (1922, s. 2-3):

„Cesta lidského pokolení je pokryta vraky mrtvých civilizací a poseta hroby slibně vzkvétajících národů, které předčasně zhynuly. Okamžitě vyvstává naléhavá otázka: Proč? Civilizace přece vypadá jako nanejvýš pozitivní věc! Znamená relativní ochranu před slepými a krutými silami přírody; odstranění nutnosti boje s divokými šelmami a zmírnění konfliktů mezi lidmi; příležitost ke komfortu, volnému času a rozvinutí vyšších schopností člověka. Pročpak tedy nacházíme tak mnoho větví lidského rodu, jež nikdy nedosáhly – a nikdy se o to ani skutečně nepokoušely – těchto vznešených a žádoucích darů civilizace? A také (což je dokonce ještě pozoruhodnější!), proč stále nacházíme jiné rasy, které poté, co dosáhly civilizace, ji ztratily a padly na nižší úrovně barbarismu nebo dokonce divošství? Jakkoli záhadně to může na první pohled vypadat, zde je nicméně odpověď: Tyto stagnující nebo upadající národy nedokázaly dostát nárokům civilizace. Nároky, které civilizace klade, pro ni zároveň znamenají i užitek [neboť je-li toto břímě nároků naplněno, znamená to, že jsou dále udržovány a rozvíjeny její vymoženosti]. To je nevyhnutelné v univerzu ovládaném zákony, z nichž plyne, že něco nemůže pocházet z ničeho. Civilizace není příčina, nýbrž účinek – efekt nesený a udržovaný v chodu lidskou energií; a tato energie zase vyvěrá z tvůrčího vznětu superiorního genotypu. Civilizace je tudíž naprosto zásadně podmíněna rasou. U jakéhokoliv konkrétního národa se civilizace bude rozvíjet jen tak dlouho, dokud tento národ bude mít kapacitu v tomto rozvoji pokračovat a schopnost dostát odpovídajícím nárokům, které to obnáší. Když je tento kritický bod dosažen, civilizace daného národa buď stagnuje, nebo upadá zpět do zaostalosti.“

Obecně lze popsat vztah genetiky a kultury tak, že genetika determinuje určité obecné rysy v podobě převažující mentality a inteligenční úrovně dané populační skupiny. Z těch pak vyvěrají konkrétní kulturní projevy – z intelektuálních schopností skupiny vznikají konkrétní kulturní výdobytky, z povahových a charakterových vlastností skupiny vyvstává celkové chování a mentalita dané skupiny, na nich do značné míry závisí úroveň její morálky, schopnosti organizace apod.

Samozřejmě existuje úzká provázanost mezi mírou těchto vloh a tím, jak vysoké civilizační úrovně skupina dosáhne. Populace s vysokou inteligencí utvářejí fenomény jako věda, technika, vysoké umění, filosofie, vzdělanost atd., a stejně tak i konkrétnější myšlenková hnutí a koncepty jako např. renesance, osvícenství apod. Vysoká úroveň charakterových a povahových kvalit populace vede k úspěchům na poli humanity, politiky a sociální organizace – k fenoménům jako právo, právní stát, republikánské a demokratické zřízení, pluralismus, svobodnější přístup k ekonomice atd. Populace s nižší mírou těchto kvalit jich nemohou dosáhnout, nebo jen ve více či méně omezené míře.

Základem lidských kvalit, alfou a omegou lidské civilizace, jsou tedy genetické vlohy. Vše, čeho si ceníme – morálka a inteligence, věda a kultura – je v konečném důsledku produktem těchto vloh. Lidské kvality vytváří civilizaci, nikdy ne naopak.

Rovněž tak platí, že konkrétní civilizace a její kultura je pak také jedinečným výtvorem skupiny lidí se specifickou mentalitou a inteligenční úrovní (tj. rasy), což je dáno jejím specifickým genofondem.



(2) Ještě podrobněji Stoddard popsal zásadní roli genetických kvalit v utváření a udržení civilizace a potažmo i stručně vyvrátil jiná vysvětlení vzniku a pádu civilizací zde (1922, s. 8-11):

„Moderní civilizace není první civilizací. Je pouze poslední z dlouhé řady civilizací, které ve slávě vzkvétaly – a poté zamířily ke stagnaci a úpadku nebo zanikly naprosto. Navíc, s výjimkou několika výjimečných případů, kdy byly civilizace vyhlazeny primárně dobyvačným náporem zvenčí, základní příčina pohromy v podobě jejich pádu byla vždy vnitřní úpadek nebo zhroucení. To zjevně vzbuzuje k mnohým úvahám a přemýšlení. A jakožto významné skutečnosti jí věnovalo velké množství myslitelů své nejvážnější úvahy. Je naše slavná moderní civilizace nakonec předurčena „stát se dalším městem Ninive nebo Tyrem“? Už to tak vypadá: ledaže se snad můžeme z pasti tohoto pravidla nějak vymanit a stát se „výjimkou, která potvrzuje pravidlo“.

Ale jaké je tedy vlastně ono „pravidlo“, které předurčuje všechny civilizace ke konečnému úpadku? Navzdory mnohému teoretizování odpovědi nejsou přesvědčivé. Někteří myslitelé formulovali „Zákon civilizace a jejího úpadku“. Tato fatalistická teorie tvrdila, že civilizace stejně jako jednotlivci mají svůj cyklus mládí, dospělosti, stárnutí a smrti. Ale jaký to má být cyklus? Některé civilizace jako … Čína přetrvaly tisíce let, jiné staletí, a ještě jiné jen několik málo generací. Zjevně tedy nemůže být narýsována žádná statistická křivka a tato myšlenka je tak vyvrácena.

Samozřejmě byly vypracovány i další teorie. Pád civilizace byl připisován luxusu, nemravnosti, městskému životu, bezbožnosti a mnohému dalšímu. Avšak všechny tyto teorie jaksi selhávají ve své přesvědčivosti. Mohou se ukázat jako spolupůsobící příčiny v jednotlivých případech, avšak nemohou být univerzálním vysvětlením pro fenomén úpadku civilizace. Nicméně rychlý rozvoj biologických znalostí … vrhl paprsek světla na tuto zapeklitou otázku a umožnil nám vytvořit teorii natolik v souladu se známými fakty, že podle všeho skutečně nabízí správnou odpověď.

A touto odpovědí je, že civilizace v konečné instanci vždy závisí na kvalitách lidí, kteří jsou jejími nositeli. Všechny vytvořené nesmírné a nahromaděné technologické výdobytky a myšlenky, zkoncentrovány a spojeny do podivuhodných struktur, vzpínajících se v zářící majestátnosti, závisí na svých živoucích základech – na mužích a ženách, kteří je vytváří a udržují. Tak dlouho, dokud muži a ženy jsou schopni celou stavbu civilizace podporovat, ta pak roste, rozšiřuje se a září klidným světlem harmonie; avšak učiňte ony živoucí základy neschopnými dostát svému úkolu a i nejmocnější civilizace se trhá, bortí a nakonec hroutí dolů do chaotické změti trosek a ruin. Civilizace tedy absolutně závisí na kvalitě jejích lidských tvůrců, nositelů a udržovatelů. (…)

… vidíme, že pro zrod a vzestup civilizace je v každém případě superiorní rasa prvořadá a naprosto nezbytná; přičemž k dalšímu zdokonalování, nebo dokonce jen k udržování této civilizace, musí rasa zůstat superiorní. A tyto požadavky jsou náročnější, než se může zdát. Zkoumáme-li dějiny lidstva, shledáme, že superiorní rasy jsou spíše výjimkou než pravidlem. Již jsme viděli, jak mnoho lidských ras nikdy nevystoupilo nad úrovně divošství nebo barbarismu, zatímco relativně málo ras prokázalo schopnost utvářet vyspělé a přetrvávající civilizace. Navíc dokonce i uvnitř kvalitních rasových skupin existuje podobná diferenciace. Když mluvíme o „superiorní rase“, neříkáme tím, že všichni její členové stojí na stejně vysoké úrovni. Samozřejmě, její průměr se nachází výše než průměry méně nadaných ras. Avšak za touto statisticky vyjádřenou jistotou je zde dokonce ještě důležitější skutečnost, že v rámci kvalitní skupiny existuje relativně velký počet vysoce superiorních jedinců, charakteristických neobvyklou energií, schopnostmi, talentem nebo genialitou. Je to tato elita, jež podněcuje civilizační aktivitu skupiny a iniciuje progres. Zde opět vidíme naprostou důležitost kvality. V žádné lidské společnosti nebyla a není proporce skutečně superiorních individualit velká – ve skutečnosti jejich procento bylo a je vždy statisticky zanedbatelné. Jejich význam však byl a je nesmírný. Athény nebyly složeny ze samých Platónů nebo Xenofónů: měly svůj segment omezenců, lumpů a hlupáků – jak jsou živě zachyceni v nesmrtelných satirických dílech Aristofanových. Avšak dynamická síla jejich elity obdařila Athény světovou slávou, a až když athénská rasa ustala v produkování superiorních, padly do bezvýznamnosti.

Vidíme tedy, že civilizace naprosto závisí na lidské kvalitě, přičemž lidská kvalita zase závisí na dědičnosti. Prostředí může dát možnost k uplatnění všeho, co je v člověku, ale dědičnost předurčuje, co je v něm k uplatnění. Nyní již vidíme pomýlenost fatalistických představ jako „Zákon úpadku civilizace“. Civilizace, na rozdíl od živého organismu, nemá žádný zavedený cyklus života a smrti. Dejte vysoce rozvinuté kvalitní rase možnost produkovat náležité množství superiorních jedinců a civilizace se může stát nesmrtelnou.“

Stoddard zde pravdivě zachycuje obecné základní pravidlo týkající se vzestupu a pádu civilizací, které se dnes zamlčuje: závisí primárně na vnitřních kvalitách vlastních lidí, nikoli na vnějších okolnostech. Obecné genetické vlohy každé populační skupiny, jako výše inteligence, úroveň kreativity, odpovědnosti, altruismu jsou nakonec rozhodující pro to, jak vyspělou civilizaci vytvoří. Prostředí je až podružný vliv – i když samozřejmě hraje svoji roli, je omezená. Prostředí může, vesměs ovšem jen dočasně, působit jako činitel, který drží i populaci s velkými vlohami na nízké úrovni civilizace, avšak na druhé straně ani sebelepší prostředí nedokáže pozvednout ne příliš vrozeně nadanou populaci na úroveň vysoké civilizace. Obecně řečeno, prostředí může dočasně potlačovat vzestup talentované populační skupiny, avšak konečným rozhodujícím faktorem určujícím míru a limit civilizační vyspělosti každé skupiny je nakonec její genetická výbava. Nadané populace dokázaly vytvořit vyspělé civilizace ve velmi rozličných a příznivých i nepříznivých podmínkách, méně nadané ve všech prostředích, i těch příhodných, vysoké civilizace nikdy nedosáhly.

Bylo-li výše hovořeno o prostředí jako činiteli ovlivňujícím možnosti počátečního civilizačního vzestupu jednotlivých skupin, je tím myšleno především přírodní prostředí (klima, geografie, zdroje atd.). A je zjevné, že to není zásadní vliv v určování vyspělosti té které společnosti, maximálně dočasný. Existují samozřejmě i další nepřírodní, sociokulturní environmentální faktory, například kočovný způsob života, nekultivované mravy nebo absence vzdělanosti, které mohou dočasně držet talentovanou populaci na nízké úrovni. Nakonec se však její vlohy projeví a buď samostatně nebo s pomocí vnějšího impulsu začne stoupat k vyšším úrovním civilizace. Naproti tomu sebevětší snahy o pozvednutí málo nadaných populačních skupin ke skutečně vyspělé civilizaci skrze vzdělání, import moderních výdobytků, pokročilého politického uspořádání apod. se nikdy nezdařily, neboť jejich plné akceptaci, udržování a rozvíjení vlastními silami nemají dostatečné vlohy. To vše je však jen jedna strana celého problému. Environmentalisté často zmiňují, že společnosti jsou vyspělé a dobře fungující díky kvalitnímu politickému systému a ústavě, dobře nastavenému právnímu systému, efektivní státní správě, vzdělané populaci, efektivní a liberalizované ekonomice nabízející každému uplatnění jeho schopností atd. A paralelně tvrdí, že chudé a zaostalé společnosti jsou takové proto, že právě tyto věci postrádají, čímž chtějí říci, že pokud jim budou poskytnuty, pak každá skupina lidí může vyspělého stádia společnosti dosáhnout. Zapomínají však na dvě zásadní skutečnosti. Za prvé, efektivní systém je jen rámec pro uplatnění vrozených vloh: jen pokud má populace dostatečné kvality, dokáže ho využít k dosažení vyspělosti a prosperity. Pokud dostatečné kvality nemá, pak ani sebelepší systém nic nezmůže, neboť nemá dostačující schopnosti pro jeho využití – nemá v jeho rámci co uplatnit. Za druhé, environmentalisté nechápou příčinné souvislosti celého problému a zaměňují příčinu s následkem. Efektivní a dobře fungující systém, z něhož se rodí civilizační úspěchy a pokrok, jsou až důsledkem – výtvorem odpovídajících lidských vloh. Tedy jen populace s dostatečnými intelektuálními, organizačními a charakterovými kvalitami jsou schopny takové pokročilé a dobře fungující uspořádání společnosti, ekonomiky, politiky, státní správy atd. vytvořit. Tím si pak zároveň dávají příležitost k dalšímu rozvíjení a uplatňování svých vrozených vloh. Mezi vrozenými kvalitami populace, úrovní její civilizace a úrovní systému, jímž může své vlohy uplatnit, tak existuje úzká příčinná provázanost, přičemž základ všeho je právě v genetických vlohách. Nadané populace díky svým vlohám dokážou vytvořit jak samu vyspělou civilizaci, tak i efektivní systém, v němž mohou své kvality uplatnit a tak dosahovat dalšího civilizačního progresu. Méně nadané populace nemají vlohy ani k utváření vysělé civilizace jako takové, ani k utvoření efektivního systému, který je prostředkem k uplatnění vysokých kvalit, které ovšem beztak nemají.

Takový je skutečný mechanismus a základ determinující civilizační vyspělost té které populace. Každý, kdo přehlíží primární důležitost genetiky v této věci, se mýlí. Envronmentalisté, ať už jakéhokoli konkrétního názorového směru, budou vždy upadat do pasti svého mylného náhledu, nikdy nebudou schopni jen na základě environmentálníich teorií vysvětlit, proč se různé populační skupiny tak liší v celkové vyspělosti i konkerétních kulturních projevech, a nikdy se nenaplní jejich sny o tom, že celé lidstvo jednou dosáhne stejné úrovně civilizace. A v budoucí době úpadku nebudou schopni (bez ohledu na to, jaké konkrétní ideologie přehlížející síly genetiky budou přívrženci) nalézt jeho skutečně efektivní řešení, neboť jejich návody budou spočívat právě v prosazování pouhých environmentálně působících změn, které by měly úpadek odvrátit – tj. změny v ekonomickém, politickém či právním systému, změna hodnot ve společnosti, investice do sociálních programů, vzdělání atd., které by měly „lépe“ uspořádat společnost či zvnějšku „vylepšit“ přímo člověka. Takové snahy však úpadek mohou přinejlepším zpomalit, v žádném případě však odvrátit, neboť jeho primární příčina spočívá v úpadku samotných vnitřních kvalit lidí, což nelze ovlivnit změnou vnějších okolností.

Vedle obecných genetických kvalit závisí konkrétní civilizace i na geneticky vymezené identitě svých lidí, tj. geneticky podmíněných jedinečných povahových a intelektových rysech každé rasy: každou jednotlivou civilizaci jakožto specifickou entitu lišící se od ostatních civilizací utváří vždy určitá skupina lidí s jasně vymezenou rasovou identitou, se specifickou mentalitou a úrovní inteligence.

A nakonec, jak uvádí Stoddard, naprosto nutná je pro vznik a rozkvět civilizace mimořádně nadaná, byť nepříliš početná, elita lidí, jejichž tvůrčí schopnosti a energie utvářejí její úspěchy a dávají jí dynamiku.

Z toho všeho plyne, že tak často opakované environmentální teorie pádu civilizací zdůvodňující jejich zánik nepříznivými vnějšími okolnostmi jsou chybné; téměř vždy spočívaly hlavní příčiny úpadku v genetice, rase a demografii. Jednak tyto vlivy jsou pouze podružné a přechodné, jak naznačil Stoddard, a za druhé tyto negativně působící faktory zasáhly i mnoho národů, které je překonaly a nepodlehly trvalému úpadku. Proto evidentně nemohou být onou univerzálně platnou, pravou příčinou zániku civilizací. Civilizace může přežít éry kulturního, morálního, ekonomického, sociálního i politického úpadku, jak je zjevné z mnoha příkladů z historie. Mnohé civilizace překonaly časy chudoby, epidemií, hladomorů, státních bankrotů, změkčilého přepychu, úpadků vzdělanosti a náboženského fanatismu, bezbožnosti, sociální nestability, vnitřních válek, nemorálnosti, válečných porážek, cizí nadvlády, neefektivních byrokratických a totalitních režimů i přírodních pohrom. Pokud si civilizace udrží kvality, homogenitu a dostatečné počty svého obyvatelstva, všechny tyto problémy se jako přechodné a nezasahující vitalitu civilizace osudovým způsobem nakonec srovnají a přejdou. Žádná civilizace však nepřežila, když se vytratila samotná její populace s jejími kvalitami, počty a identitou.

Jak ale vlastně přesně probíhá onen osudový proces vedoucí civilizace ke skutečnému kolapsu a trvalému zániku?

Velmi zestručněle můžeme říci, že pády civilizací způsobují tři základní vlivy: 1. úpadek vrozených kvalit domácí populace, 2. úbytek domácí populace a 3. ztráta identity domácí populace.

K těmto třem vlivům vede komplex pěti základních procesů: vymírání původní populace, dysgenický proces u původní populace, imigrace/cílené zatahování cizinců, vyšší porodnost imigrantů oproti starousedlíkům, míšení mezi cizinci a domácími.

První bod je způsoben dysgenickým trendem v domácí populaci a míšením s cizinci příchozími ze zaostalejších oblastí přitahovaných prosperitou vyspělé civilizace, kteří jsou většinou méně inteligentní, než domácí populace. I samotný příliv a vyšší porodnost přistěhovalých cizinců většinou s nižší inteligencí má negativní vliv na kvalitu populace země v obecném smyslu – bez ohledu na rasu a etnicitu. Druhý bod je způsoben poklesem porodnosti domácích pod úroveň populační obměny a také míšením s cizinci (potomstvo ze smíšených sňatků již není možné plně počítat k původní domácí populaci). Třetí bod je způsoben míšením a také obecně přílivem přistěhovalců a jejich vyšší porodností oproti domácí populaci – domácí populace a její civilizace tak ztrácí svou identitu tím, že je zčásti pohlcována a zčásti nahrazována populací cizí.



|Autor: R.O.|Zdroj: sarmatia.wordpress.com|2.9.2014|