Co může dodat odvahu k rozhodnutí člověku, který je stále zajatcem času — člověku, jenž „nezná,“ jenž „nevidí“ budoucnost toho, na čem se svým rozhodnutím podílí, a jenž žije s tím dojmem, že on sám „rozhoduje“ o svých činech? Co ho může pobídnout, zvláště je-li v nevědomosti o celé budoucnosti, přestože ví, že ta půjde proti němu, a proti všemu, co je mu na světě nejdražší, a že jeho konání je v praktické rovině zcela zbytečné?
Co dokázalo udržet odhodlání lidí jako Teias, posledního krále Gótů v Itálii? Nebo vládců a válečníků amerických indiánů, kteří navzdory nařízením svých bohů, rozluštěných na nebi mudrci jejich zemí, bojovali stejně, byť příliš pozdě — a se zoufalým heroismem — proti Španělům? Nebo, dobou nám bližší, jako ony tisíce Němců a Árijců celého světa, kteří, přestože velmi dobře věděli, že je vše ztraceno, kdy už z velké Národně socialistické říše nezbývalo nic, než několik čtverečních metrů ostřelovaných ruskou artilérií, bojovali proti tisícům jako lvi?
Co může dodat odvahu pokračovat v konání, odmítnout pokleknout, ve vzdoru, ve zbytečném přístupu, nikoli mučedníka, jenž za smrtí předvídá blaženou budoucnost, jež vše vyváží za jeho nejhorší utrpení na tomto světě, ale nadšenců ztracené věci, kteří už nemají naději ani v tento ani v další svět — kteří nejsou ani dostatečně osvícení, aby byli schopni si představit triumf své pravdy na úsvitu budoucího pozemského cyklu, a kteří, lidsky řečeno, musí mít pocit, že bojují, trpí a umírají pro nic? Jak oni mohou odporovat tomuto nic, jež je hodno veškeré jejich oběti?
Mohou odporovat — a bez pochyby budou odporovat, byť třeba jen podvědomě — jediné jistotě, jež zůstává, když se vše ostatní hroutí: jistota nezměnitelnosti minulosti. Už nejde o budoucnost jejich národa a světa, na který stejně již nebudou mít žádný vliv. Ještě méně v tomto případě jde o jejich osobní budoucnost, jež je přestala zajímat už velmi dávno. Je to o kráse okamžiku, který prožijí v tu chvíli, ve vteřině, v hodině, jedno kdy; je to o kráse okamžiku, jenž v čase bez konce představuje poslední dějiště jejich zápasu, okamžik, jenž jakmile je prožit, změní se do neotřesitelné trvalosti, která je samotnou podstatou minulosti; jež bude stále „existovat“ ve formě minulosti jako celku, v milionech a miliardách let, dávno po tom, kdy na Zemi zůstane někdo, kdo si bude tento okamžik pamatovat — kdy už nebude existovat žádná Země; žádná Sluneční soustava; kdy veškerý viditelný svět dneška přestane hmotně existovat. Cítí, že tento okamžik je vším, co na nich závisí; vším, co je jim ještě dáno stvořit. Cítí, že je v jejich moci učinit tento okamžik krásným nebo ohavným: krásným, je-li v souladu s každou částí jejich bytí jako dokonalý detail, jenž je korunou uměleckého díla, poslední dokonalá fráza hudební skladby, bez které by byla zkomolená, zastavená ve svém plynutí; ohavným, pokud tomuto bytí odporuje, pokud ho zradí; pokud, daleko od toho aby ho doplnil a korunoval, ubere z jeho hodnoty; pokud ho zničí, způsob jak poslední tah štětce dokáže změnit úsměv v úšklebek, nebo jak kapka nečisté kapaliny může znehodnotit, navždy zničit nejlepší parfém. Cítí — vědí — že to záleží na nich, jestli tento okamžik bude krásný nebo ohyzdný, podle toho jestli na věčnost proklamují svou čest nebo hanbu; svou věrnost své skutečné raison d’être, nebo její odmítnutí. (Protože co znamená zřeknout se principů, jakmile se tyto stanou nepopulárními, principům, ke kterým se kdysi člověk hlásil, zřeknout se krále nebo vůdce, kterého předstíral, že miluje a sloužil mu tak dlouho, dokud mu z toho plynul hmotný užitek? Nedokazuje to, že člověk „byl oklamán“ — kdyby ano, tak by svůj názor změnil dříve — ale jen to dokazuje, že si člověk cení snahy jen tehdy, může-li získat prodejné pohodlí a potěšení, a že není schopen nezaujaté věrnosti, nejen vůči vůdcům, které zradil, ale vůči komukoliv; že nemá ani čest ani odvahu, jinými slovy, že není „člověkem,“ i kdyby měl lidskou formu. Protože zbabělec není člověk.)
Hrůza z věčné ohyzdnosti — protože odpor, který čestný člověk cítí tváří v tvář pokořujícímu činu nebo postoji není ničím jiným — je možná více rozhodující než ona aspirace věrných, poražených v hmotné rovině, zůstat sám sebou i po porážce. Je-li ve skutečnosti vzácností, že by člověk sám sebe znal před tím, než mu vnější okolnosti odhalí jeho pravý žebříček hodnot, pak alespoň do jisté míry zná sám sebe v negativním slova smyslu. Neví-li obecně, čeho je schopen, má aspoň do jisté míry dostatečně jasnou představu nebo pocit o věcech, které by nikdy neudělal; o některých postojích, jež nikdy nebudou jeho, bez ohledu na okolnosti. Člověk dobré rasy spontánně ucukne před pokořujícím činem nebo postojem. Cítí, že kdyby něco takového vykonal, nebo v případě postoje přijal — jakmile by se toto stalo jeho nedílnou součástí, tedy nezměnitelným — byl by tím poznamenán na věčnost, jinými slovy by tím byl poskvrněn a stal by se neodčinitelně ohyzdným. A je to představa jeho pokořeného „já“ proti čemu se vzpouzí — proti tomuto kontrastu mezi vznešeností, krásou, kterou v sobě cítí, a obrazem, jenž vytvořil z ohyzdnosti, která je společná veškeré zbabělosti, jež by zahalila celé jeho padlé bytí. Cokoli, jen ne tohle! Cokoli, jen se nestát něčím tak odpudivým! — a to navždy, protože žádná kajícnost nemůže vymazat to, co bylo; žádné odpuštění nemůže změnit minulost.
|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|24.10.2014|
Co dokázalo udržet odhodlání lidí jako Teias, posledního krále Gótů v Itálii? Nebo vládců a válečníků amerických indiánů, kteří navzdory nařízením svých bohů, rozluštěných na nebi mudrci jejich zemí, bojovali stejně, byť příliš pozdě — a se zoufalým heroismem — proti Španělům? Nebo, dobou nám bližší, jako ony tisíce Němců a Árijců celého světa, kteří, přestože velmi dobře věděli, že je vše ztraceno, kdy už z velké Národně socialistické říše nezbývalo nic, než několik čtverečních metrů ostřelovaných ruskou artilérií, bojovali proti tisícům jako lvi?
Co může dodat odvahu pokračovat v konání, odmítnout pokleknout, ve vzdoru, ve zbytečném přístupu, nikoli mučedníka, jenž za smrtí předvídá blaženou budoucnost, jež vše vyváží za jeho nejhorší utrpení na tomto světě, ale nadšenců ztracené věci, kteří už nemají naději ani v tento ani v další svět — kteří nejsou ani dostatečně osvícení, aby byli schopni si představit triumf své pravdy na úsvitu budoucího pozemského cyklu, a kteří, lidsky řečeno, musí mít pocit, že bojují, trpí a umírají pro nic? Jak oni mohou odporovat tomuto nic, jež je hodno veškeré jejich oběti?
Mohou odporovat — a bez pochyby budou odporovat, byť třeba jen podvědomě — jediné jistotě, jež zůstává, když se vše ostatní hroutí: jistota nezměnitelnosti minulosti. Už nejde o budoucnost jejich národa a světa, na který stejně již nebudou mít žádný vliv. Ještě méně v tomto případě jde o jejich osobní budoucnost, jež je přestala zajímat už velmi dávno. Je to o kráse okamžiku, který prožijí v tu chvíli, ve vteřině, v hodině, jedno kdy; je to o kráse okamžiku, jenž v čase bez konce představuje poslední dějiště jejich zápasu, okamžik, jenž jakmile je prožit, změní se do neotřesitelné trvalosti, která je samotnou podstatou minulosti; jež bude stále „existovat“ ve formě minulosti jako celku, v milionech a miliardách let, dávno po tom, kdy na Zemi zůstane někdo, kdo si bude tento okamžik pamatovat — kdy už nebude existovat žádná Země; žádná Sluneční soustava; kdy veškerý viditelný svět dneška přestane hmotně existovat. Cítí, že tento okamžik je vším, co na nich závisí; vším, co je jim ještě dáno stvořit. Cítí, že je v jejich moci učinit tento okamžik krásným nebo ohavným: krásným, je-li v souladu s každou částí jejich bytí jako dokonalý detail, jenž je korunou uměleckého díla, poslední dokonalá fráza hudební skladby, bez které by byla zkomolená, zastavená ve svém plynutí; ohavným, pokud tomuto bytí odporuje, pokud ho zradí; pokud, daleko od toho aby ho doplnil a korunoval, ubere z jeho hodnoty; pokud ho zničí, způsob jak poslední tah štětce dokáže změnit úsměv v úšklebek, nebo jak kapka nečisté kapaliny může znehodnotit, navždy zničit nejlepší parfém. Cítí — vědí — že to záleží na nich, jestli tento okamžik bude krásný nebo ohyzdný, podle toho jestli na věčnost proklamují svou čest nebo hanbu; svou věrnost své skutečné raison d’être, nebo její odmítnutí. (Protože co znamená zřeknout se principů, jakmile se tyto stanou nepopulárními, principům, ke kterým se kdysi člověk hlásil, zřeknout se krále nebo vůdce, kterého předstíral, že miluje a sloužil mu tak dlouho, dokud mu z toho plynul hmotný užitek? Nedokazuje to, že člověk „byl oklamán“ — kdyby ano, tak by svůj názor změnil dříve — ale jen to dokazuje, že si člověk cení snahy jen tehdy, může-li získat prodejné pohodlí a potěšení, a že není schopen nezaujaté věrnosti, nejen vůči vůdcům, které zradil, ale vůči komukoliv; že nemá ani čest ani odvahu, jinými slovy, že není „člověkem,“ i kdyby měl lidskou formu. Protože zbabělec není člověk.)
Hrůza z věčné ohyzdnosti — protože odpor, který čestný člověk cítí tváří v tvář pokořujícímu činu nebo postoji není ničím jiným — je možná více rozhodující než ona aspirace věrných, poražených v hmotné rovině, zůstat sám sebou i po porážce. Je-li ve skutečnosti vzácností, že by člověk sám sebe znal před tím, než mu vnější okolnosti odhalí jeho pravý žebříček hodnot, pak alespoň do jisté míry zná sám sebe v negativním slova smyslu. Neví-li obecně, čeho je schopen, má aspoň do jisté míry dostatečně jasnou představu nebo pocit o věcech, které by nikdy neudělal; o některých postojích, jež nikdy nebudou jeho, bez ohledu na okolnosti. Člověk dobré rasy spontánně ucukne před pokořujícím činem nebo postojem. Cítí, že kdyby něco takového vykonal, nebo v případě postoje přijal — jakmile by se toto stalo jeho nedílnou součástí, tedy nezměnitelným — byl by tím poznamenán na věčnost, jinými slovy by tím byl poskvrněn a stal by se neodčinitelně ohyzdným. A je to představa jeho pokořeného „já“ proti čemu se vzpouzí — proti tomuto kontrastu mezi vznešeností, krásou, kterou v sobě cítí, a obrazem, jenž vytvořil z ohyzdnosti, která je společná veškeré zbabělosti, jež by zahalila celé jeho padlé bytí. Cokoli, jen ne tohle! Cokoli, jen se nestát něčím tak odpudivým! — a to navždy, protože žádná kajícnost nemůže vymazat to, co bylo; žádné odpuštění nemůže změnit minulost.
|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|24.10.2014|
