První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Sávitrí Déví – Národní socialismus a antisemitismus

Úryvek z 13. kapitoly knihy Sávitrí Déví, Blesk a slunce, 3. vydání, kompletní a nezkrácené, ed. R.G. Fowler (San Francisco: Counter-Currents, 2013). Titul poskytl editor, stejně jako rozdělení delších odstavců na menší, kvůli lepší čitelnosti. Anglický originál zde.

Nic není k národnímu socialismu tak nespravedlivé jako příliš jednoduchý popis jeho neodmyslitelného „antisemitismu,“ coby „prostředku k odvrácení pozornosti německého národa od jeho skutečných vykořisťovatelů“ (myšleno: německých kapitalistů), nebo jako moderní vyjádření starověké „závisti“ gojímů — jakýchkoli gojímů — při pohledu na nepopiratelný židovský úspěch v obchodování. První předpoklad, zmiňovaný ad nauseam komunisty a jejich sympatizanty — dokazuje buď naprostou absenci dobré víry, nebo naprosté neporozumění Židovské otázce jako takové a tudíž naprosto vážný a zásadní „antisemitismus“. Druhý předpoklad lze aplikovat na arménský „antisemitismus“ (nebo jakýmkoli jiný antisemitismus obchodně vychytralých latinských křesťanů, jejichž podvody jsou schopni překonat právě jen Židé). Ani jeden z těchto předpokladů nemá nic co dočinění s hlubokým, biologickým a tudíž nezjednodušitelným nepřátelstvím mezi národními socialisty a Židy.

Bezpochyby se toto nepřátelství nejprve objevilo v lidovém pobouření způsobeném onou vší hmotnou škodou, kterou Židé způsobili německému národu během posledních několika dekád (a mnohý Němec, jehož rodinu Židé uvrhli do bídy v čase inflace po první světové válce, bezpochyby uvítal tento bouřlivý antisemitismus mladého Hnutí z osobních, stejně jako z národních důvodů); bezpochyby první věcí, co z Adolfa Hitlera samotného učinilo největšího nepřítele Židů, byla jeho znalost toho, jakou část sehráli v antiněmectví, jak politicky tak společensky, v Rakousku a v Německu zvláště před rokem 1914, jeho znalost židovského ducha a židovské vůdčí role v marxismu, a jeho povědomí o přítomnosti Židů v tisku, divadle atd., za vší přímou či nepřímou propagandou namířenou ke zničení každého zdravého národního instinktu mezi lidmi německé krve. Jinými slovy, antisemitismus národního socialismu je — především — rasová sebeobrana Árijce; rázná reakce proti špatnostem, které Židé napáchali (a mimochodem od roku 1945 páchají zase) v árijských zemích.

Je ale potřeba říci víc — mnohem víc. Co Židé dělali a dělají (a nemohou si pomoci, aby neděli) je důsledkem toho, čím jsou — a toho čím zůstávají, i když se obrátí zády ke své židovské tradici (nebo to aspoň předstírají) a stanou se křesťany, teosofy, buddhisty nebo prostě „racionalisty“ nebo komunisty. Židé jsou fundamentálně, neredukovatelně — v neviditelném světě, jehož jsou tvary, barvy a zvuky tohoto světa jen projekcí — pravým opakem přirozené árijské elity; temný protějšek nejmladších Dětí slunce. Tak jak jsou rasově uvědomělí, ne-li — žel bohu! — ještě víc; tak jak jsou pevně k sobě spjati v nejpřesvědčivější solidaritě; v naprosté solidaritě (v praktických — finančních a politických — stejně jako v náboženských nebo tzv. náboženských záležitostech), na jakou člověk může, jestli vůbec, v historii narazit. Avšak tato jejich solidarita není legitimní uvědomění skutečné nadřazenosti a pokrevní solidarity těch nejlepších v Přírodě; ani to není zdravá rasová hrdost a vlastenectví skutečného národa na svém místě v plánu Života. Ani není jejich kolektivní cíl v žádném případě takový, jako následovníků Adolfa Hitlera, „v harmonii s původním smyslem věcí.“ Právě naopak!

Protože Židé v první řadě nejsou rasou ve skutečném smyslu slova — tím méně pak „Bohem vyvolení.“ Nejsou ani homogenní skupinou Semitů, ani bratrstvím spřízněných semitských typů, spojených mezi sebou vztahem, jenž k sobě váže Árijce „nordického,“ „dinárského“ a dalších typů uvnitř německého národa. Aby se o tom člověk přesvědčil, stačí se na ně jen podívat; ba dokonce úplně stačí se na ně podívat v zemi, ve které se spolu za posledních třicet nebo čtyřicet let sešli ze všech ghett světa ve jménu své společné minulosti a společné národnosti: v Palestině.

Zde se můžeme setkat s „klasickými“ Židy, Židy všech fyzických typů, včetně Slovanů, včetně „nordiků“ — vzácné případy, to bez pochyby, přesto přítomné a nikoli nutně zkažené dobře známými znaky židovského původu. A některým z členů tohoto podivného pseudoetnické, pseudonáboženské světové komunity — jako například tzv. „černým Židům“ z Kóčinu, na Malabárském pobřeží — nekoluje v žilách ve skutečnosti vůbec žádná židovská krev, žádná semitská krev,[1] což jim ale nebrání v tom, aby se sami cítili jako „Židé.“

Židovská světová komunita nebyla — a po několik staletí tomu tak je stále víc a více — semitským národem, ale bezrasovým bratrstvím nabaleným kolem semitského jádra; bezrasovým bratrstvím, přesto rasově uvědomělým jak jen jakýkoli národ může být; stále rostoucí počet kosmopolitních prvků, jež dávají běžné charakteristické rysy těchto jedinců bez rasy — nevěrnost, bezohlednost, lhostejnost k řádu, duši otravující skepticismus — do služeb rasové ideji, jež z části zdědili, z části přijali od svých plnokrevných bratrů ve víře a bratrů v zájmech, a Semitů — zcela jasnou, podřadnou část semitské rasy — jejichž mistrovství v decentnostech a intrikách zdaleka převažuje všechny válečnické kvality.

A společným cílem tohoto bratrstva, cílem o který s vytrvalou důsledností usilují skrz celou historii, není ničím menším než prosperita a moc Žida všude na světě na úkor všech Nežidů. Vědomí si toho, že jsou (více méně) „děti Abrahámovými“ a společný „Zákon,“ pod kterým (alespoň formálně) žijí, může tuto komunitu držet při sobě. Přesto jsou ale jen prostředkem k uskutečnění cíle. A tento cíl — společný kolektivní smysl: skutečná židovská vláda — je to, na čem skutečně záleží.

Je to strašný cíl, jehož dosažení by vedlo k rozpuštění všech ras a všech skutečných národností; všech přirozených komunit, tj. všech těch, jež mají pevné rasové základy (nejprve rozpuštění nejnadanější a nejuvědomělejší rasy; nejlepší k vládnutí — Árijce — a poté postupně všech ostatních, nakonec i včetně semitského jádra samotné židovské komunity) a stále pevnější sevření bezduché moci peněz — moci jedinců bez rasy, obdařenými ničivou inteligencí — nad čím dál více zparchantělými a nesčetnými masami Menschenmaterial, neobdařené svým vlastním myšlením ani vůlí, ani nevinností a vznešeností skutečných zvířat.

A jak historie směřuje ke svému předurčenému sestupnému směru, je právě toto cíl Sil temnoty, jejichž vliv roste, jejichž volnost je stále větší a nestoudnější, a jejichž vláda je prosazována se stále větší zřejmostí. Je to cíl samotného času, jakožto Ničitele všeho stvoření; jakožto Vyrovnavatele a Popírače. A je to také cíl komunity „v čase“ par excellence; komunity, která, stejně jako privilegovaná árijská elita shromážděná kolem Adolfa Hitlera, vášnivě mluví o svém „poslání“ a sebe sama nazývá „vyvolenou“ — a to zcela oprávněně; ale která opomíná zmínit, že v protikladu k čistokrevným následovníkům onoho Muže „proti času,“ nebyla vyvolena „Bohem,“ ani věčnými Silami světla a života, aby sloužila konstruktivnímu cíli Života, ale Silami smrti, aby tato komunita přinesla skrz stále rostoucí nevěrnost k původnímu božskému životnímu vzoru, tj. skrz rostoucí počet lží, konec tohoto časového cyklu. Konec, bez nového počátku — protože to je záměr, tendence Sil smrti.

Zatímco smyslem Národně socialistického hnutí — jeho skutečným, hlubokým smyslem, daleko za vší „politikou“ — byl a stále je velkolepý nový Počátek — nové vítězství nestvořeného Světla nad temnými Silami; nové vítězství Světla v jeho původní pozemské dokonalosti, vítězství Řádu v jeho skutečném smyslu, navzdory současné, neodvratné vládě Chaosu; Zlatý věk dalšího časového cyklu.

Jedním slovem, ostré nepřátelství mezi národním socialismem a Židy znamená nekonečně víc, než za co ho kritici Hitlerovy víry lehkovážně berou. Neodhaluje obvyklé napětí mezi dvěma soupeřícími „rasismy,“ ale jedinečné myšlení dvou protipólů Života na konci současného Temného věku. To je skrytý, ale skutečný důvod proč je toto nepřátelství tak absolutní — a proč ve hmotném vyjádření bylo, a při první příležitosti opět bude, tak smrtící.

Adolf Hitler to věděl. Nejmoudřejší z jeho skutečných následovníků to věděli, a vědí. Všemocní vůdci světového Židovstva to věděli, a vědí.



[1] Tito tzv. „černí Židé“ jsou jen Indové nízké kasty, jejichž předci kdysi přijali židovskou víru. Dodnes uzavírají manželské svazky jen mezi sebou.




|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|9.10.2014|