Jmenuji se Heinrich Fuss, je mi 81 let, dva roky války jsem sloužil jako dobrovolník u SS divize Totenkopf. Debatuji se svým vnukem, který zapisuje mé zážitky fronty. Theodor Eicke byl naším velitelem. Byl to chlap na svém místě. Nikdy jsem ho neviděl se zasmát, vždy nám šel příkladem. Když jsme strádali, tak byl s námi a žral to, co by nežral ani pes. Bydlel tak, jak jsme v Rusku bydleli my. Milovali jsme ho pro to.
Nesloužil jsem jako dozorce v koncentračním táboře, nýbrž jako elitní válečník u zbraní SS. Bojoval jsem v bitvě o Charkov a ve velké tankové bitvě u Kurska a Prochorku v červenci 1943. Byl jsem začleněn do 2. tankového sboru SS pod velením SS obergrupenführera Paula Hausera. Měl jsem hodnost SS-Unterscharführer a byl jsem velitel tanku PzKw Tiger a měl jsem tu čest, že jsem velel jednomu z 15 nasazených Tigerů, kterými divize disponovala. Jako tankový velitel jsem měl růžové výložky, na které jsem byl hrdý. Koncentráčníci měli výložky hnědé. Tito nespadali pod Waffen SS.
Jsem rád, že Wehrmacht a Waffen SS nejsou pro Vás jen dobyvačné armády. Ti povolaní chlapi za to nemohli. A co se týče samotného Vůdce, máte na něj samozřejmě různé názory. Každopádně to byl výjimečný člověk, kterého jeho národ miloval a šel za ním až do konce.
Během svého pobytu v Rusku jsem často pomohl ruským raněným vojákům, nebo jsem během bitvy zajal ruské vojáky. Nikdy jsem jim neublížil. Často jsem jim nabídl cigaretu nebo poplácal po rameni, aby se uklidnili.
Stejné to bylo s civilisty. Jednou jsem v jižním Rusku narazil na třešně, které jsem na střední a severní frontě neviděl. Šel jsem za ženou , které ty stromy patřily, a zeptal se jí, zda si mohu natrhat. Výměnou za třešně jsem jí dal chleba. Samozřejmě, že jsem si klidně mohl ty třešně natrhat bez dovolení, ale byli jsme krutě trestaní za rabování. Pamatuji si, že jedná stará žena mi jednou políbila nohy za to, že jsem pomohl nějakým Rusům. Bylo to opravdu jiné, když jsme byli v zajetí my. Rusové kradli kdeco: peníze, hodinky, všechno, co jim přišlo pod ruku. Ale to je samozřejmě rozdíl, jak říkají naší politici, to jsou osvoboditelé.
V únoru 1943, myslím, že to bylo koncem měsíce, jsme se připravovali na útok proti Charkovu, kde jsme chtěli znovu získat iniciativu. Eicke nařídil, aby jeden náš pluk podnikl útok proti nepřátelské vesnici, kde chtěl získat výchozí postavení. Ale během útoku bylo s plukem přerušeno spojení, které se během dne nepodařilo již navázat. Náš velitel se proto rozhodl najít ztracený pluk osobně letadlem. Letěl Storchem spolu se svým pobočníkem a pilotem. Od té doby jsme ho neviděli. Druhý den jsem dostal rozkaz, že dva tanky musí dostat Eikeho domů. Kvůli mrtvole jsme ztratili asi 80 mužů, ale Eikeho a jeho pobočníka jsme dostali do našich linií. Ztráta našeho velitele se nás hluboce dotkla, pochovali jsme ho na hřbitově ve vesnici Orelka v charkovské oblasti. Tam je dodnes. Čest jeho památce!
Během postupu na Charkov jsme došli do nějaké vesnice, kterou jsme dočasně obsadili. Byl vydán zákaz pohybu civilních osob a jakékoliv domácí výroby, což se týkalo i lihovin pod pohrůžkou okamžitého zastřelení. V noci jsem procházel vesnicí, když jsem ucítil zápach samohonky. Vešel jsem do "baráku" a uviděl bábušku ze třemi dětmi, jak sedí na zemi. Když jsem jim řekl, ať otevřou poklop, tak začali plakat. Sám jsem ho otevřel a uviděl dědušku, jak pálí samohonku. Mohl jsem je na místě všechny zastřelit, ale dohodli jsme se, že pokud mi dodá tři litry samohonky denně po dobu co tam budeme pobývat nechám je v klidu.
Po znovudobytí Charkova na jaře 1943 se nám opět vrátilo sebevědomí, ale již jsme byli opatrnější a nově příchozí rekruty nasáklé propagandou jsme museli trošku usměrnit. Ovšem o porážce nikdo nemluvil, ne ze strachu, ale ještě jsme pořád věřili, že by se to nějak dalo zvrátit. Do bitvy u Kurska se šlo s neuvěřitelným elánem. Ale bylo to hrozné, hned čtvrtý den jsem to dostal do břicha a příští měsíce jsem měl o čem přemýšlet. Ještě v dubnu 1945 jsem věřil, že Německo válku vyhraje. Dle mého názoru jsme prohráli proto, že jsme bojovali na více frontách proti celému světu a to nás vyčerpalo.
Co se týče obrněné techniky, tak Rusové se drželi zásady získat nejlepší typ stroje bez ohledu na to, odkud pocházel. Provozovat velmi málo typů, konstrukci navrhnout, tak jednoduše, jak jen to bylo možné - a tyto typy potom vyrábět ve velkých množstvích. Údržba ruských tanků byla také dobrá. Větší opravy nebyly prováděny tak rychle, jako ve Wehrmachtu, ale systém běžné údržby byl velmi výkonný a měli množství vycvičených mechaniků. Opravdu, ruské mechaniky jsme začínali ve vší míře využívat v našich rotách tankové údržby.
Rusové u Kurska bloudili v těsných sestavách. Během hlavní bitvy se po bojišti, pohybovali velmi váhavě, a bez jakéhokoliv plánu. Pletli se jeden druhému do cesty. Nevěděli si rady s našimi protitankovými děly a pokud pronikli naší frontou, nečinně zaháleli a neučinili nic, aby využili svou výhodu. To byly dny, kdy osamocená německá protitanková děla mohla vyřadit více než 30 ruských tanků za hodinu.
S obdivem jsme sledovali naše štuky, kterak perfektně shazovali nepřetržitě bomby na ruské tanky. Po útoku štuk jsme vyrazili do útoku, ale již jsme nenarazili na odpor. Když jsme projížděli kolem, koukal jsem z věže svého Tigera, a viděl jsem co štuky napáchaly. Kolem se povalovalo hodně ruských mrtvol mezi jejich tanky, nevystřelil na nás žádný Rus.
Ruská zteč byla prováděna tak amatérsky, že jsem těžko věřil, že ji provádí pravidelná armáda. Ruské zteče byly prováděny masami mužů, kteří se vůbec nekryli a věřili, že nás udolají pouze převahou. Na vzdálenost 600 metrů jsme zahájili palbu a všichni Rusové během okamžiku zmizeli až na pár vojáků, kteří vytrvale pochodovali až na naše linie. Ty jsme ubili polními lopatkami. Poté jsme podnikli protiútok. Ten den padl jeden náš sturmann a asi kolem 200 Rusů.
Největší strach jsem měl proti tankové přesile. Byly jsme na to zvyklý, ale ruské T-34 byly rychlé. Werner ždímal mašinu, ale ta reagovala velmi pomalu. Rusové vyšplhali svah než jsem stačil otočit věž. A potom jsem slyšel nárazy střel o pancéřování. Naštěstí nedovedli prorazit náš pancíř a my jsme se stáhli za naše linie. To byl náš Tiger! V noci jsme podnikli za lijáku znovu útok, o úsek zhruba 1 km jsme bojovali až do rozednění, ráno jsme měli svah v našich rukou.
Tiger přišel na frontu v roce 1943. Jeho kanón ráže 88 mm dokázal nemožné proti ruským 67 mm tankovým. Samohybná děla u Wehrmachtu patřily pod dělostřelectvo. Oni měli červené výložky, tankisté měli růžové.
Co se týče velitelů na úrovni armádní skupiny tak v Německu byli a jsou velmi ceněni polní maršál Erwin Rommel a Erich von Manstein, který velel naší skupině armád v bitvě o Charkov v roce 1943. Dále velitelé na úrovni divize byli skvělí např. Heinz Guderian, Hermann Hoth, Walter Model, Ferdinand Schörner dále naši obergruppenführeři "papa" Paul Hausser, Theodor Eicke, Josef "Sepp" Dietrich, Herbert Gille, Felix Steiner.
V luftwaffe to byli říšský maršál Hermann Göring, který byl bezesporu výjimečná osobnost, dále Albert Kesselring, von Richthofen, další bohužel neznám, byli jiná "profese". Z námořnictva se v tehdejším Německu nemluvilo o nikom jiném než o admirálu Carlu Dönitzovi veliteli U-bootů.
Co se týče "malých" velitelů tak byli oslavováni (před každým filmem v kině byl promítán propagandistický týdeník) pilot štuky Heinz-Ulrich Rudel, stíhač Walter Nowotny, Otto Kittel (mimochodem ze Slezska), Adolf Galand, Werner Mölders, Hans-Joachim Marseille, dále ponorkový velitel Günther Prien, Otto von Kretschmer, Joachim Schepke, Erich Topp.
V naší zbrani (tedy zbraních SS) byl naprostá elita hauptsturmführer Michalel Wittmann, velitel nejlepšího tanku světa té doby Tigera. Bohužel u jedné francouzské vesnice v létě 1944 to koupil.
Poslední týdny války byly hrozné, konec války mě sice zastihl u divize Hohenstaufen, padl jsem do amerického zajetí. Má mateřská divize Totenkopf bojovala v Maďarsku, kde se snažila vysvobodit SS - division Florian Geyer, která byla obklíčená v Budapešti. Prý tam padla většina mých kamarádů, a ti , co přežili, byli vydání do SSSR jako zločinci a poté odsouzeni. Já osobně jsem byl v zajetí v New Yorku, kam jsem byl dopraven lodí po zjištění, že jsem příslušníkem SS. V Americe jsem byl do roku 1948 a vydělal jsem si pěkné peníze jako řezník, kterým jsem byl vyučen. Po návratu mě zavřeli a proto jsem požádal o vystěhování do SRN, prezident Gottwald mé žádosti vyhověl. Dnes bydlím se svou rodinou střídavě ve Slezsku a v Bavorsku. Za své přežití vděčím převelení k SS-Hohenstaufen.
Můj děda byl voják SS, dnes má 81 let a pořád je vcelku mobilní. Kdyby jste viděli tradiční německou rodinu příslušníka NSDAP, tak to je úcta ke stáří a zkušenostem a výchova mládí. Sport je na prvním místě a duševní zdokonalování na druhém.
Pár citátů na závěr
Vítěz bude vždy soudcem a poražený obžalovaným.(Hermann Wilhelm Göring před tribunálem v Norimberku).
Z čeho bych měl mít strach? Posílal jsem do bitev statisíce mužů, obyčejných vojáků, kteří neměli na vybranou a často jsem věděl, že se mnozí nevrátí zpět. Měl bych se snad nyní já, jejich vůdce, krčit strachy tváří v tvář nepříteli? (Hermann Wilhelm Göring před tribunálem v Norimberku po vynesení rozsudku smrti).
Ve spojení se starým druhem zbraní, ztrácejí nové zbraně své nejlepší vlastnosti.
Motor tanku je stejně jeho zbraní, jako jeho kanón.
Tanky se nemají řídit podle artilerie, ale opačně.
"NEJSOU ŽÁDNÉ ZOUFALÉ SITUACE, JSOU JEN ZOUFALÍ LIDÉ".
Výroky generálního inspektora tankových vojsk Wehrmachtu a Waffen SS genmjr. Heinze Guderiana.
|Autor: Redakce|Zdroj: zasláno e-mailem|12.10.2014|
Nesloužil jsem jako dozorce v koncentračním táboře, nýbrž jako elitní válečník u zbraní SS. Bojoval jsem v bitvě o Charkov a ve velké tankové bitvě u Kurska a Prochorku v červenci 1943. Byl jsem začleněn do 2. tankového sboru SS pod velením SS obergrupenführera Paula Hausera. Měl jsem hodnost SS-Unterscharführer a byl jsem velitel tanku PzKw Tiger a měl jsem tu čest, že jsem velel jednomu z 15 nasazených Tigerů, kterými divize disponovala. Jako tankový velitel jsem měl růžové výložky, na které jsem byl hrdý. Koncentráčníci měli výložky hnědé. Tito nespadali pod Waffen SS.
Jsem rád, že Wehrmacht a Waffen SS nejsou pro Vás jen dobyvačné armády. Ti povolaní chlapi za to nemohli. A co se týče samotného Vůdce, máte na něj samozřejmě různé názory. Každopádně to byl výjimečný člověk, kterého jeho národ miloval a šel za ním až do konce.
Během svého pobytu v Rusku jsem často pomohl ruským raněným vojákům, nebo jsem během bitvy zajal ruské vojáky. Nikdy jsem jim neublížil. Často jsem jim nabídl cigaretu nebo poplácal po rameni, aby se uklidnili.
Stejné to bylo s civilisty. Jednou jsem v jižním Rusku narazil na třešně, které jsem na střední a severní frontě neviděl. Šel jsem za ženou , které ty stromy patřily, a zeptal se jí, zda si mohu natrhat. Výměnou za třešně jsem jí dal chleba. Samozřejmě, že jsem si klidně mohl ty třešně natrhat bez dovolení, ale byli jsme krutě trestaní za rabování. Pamatuji si, že jedná stará žena mi jednou políbila nohy za to, že jsem pomohl nějakým Rusům. Bylo to opravdu jiné, když jsme byli v zajetí my. Rusové kradli kdeco: peníze, hodinky, všechno, co jim přišlo pod ruku. Ale to je samozřejmě rozdíl, jak říkají naší politici, to jsou osvoboditelé.
V únoru 1943, myslím, že to bylo koncem měsíce, jsme se připravovali na útok proti Charkovu, kde jsme chtěli znovu získat iniciativu. Eicke nařídil, aby jeden náš pluk podnikl útok proti nepřátelské vesnici, kde chtěl získat výchozí postavení. Ale během útoku bylo s plukem přerušeno spojení, které se během dne nepodařilo již navázat. Náš velitel se proto rozhodl najít ztracený pluk osobně letadlem. Letěl Storchem spolu se svým pobočníkem a pilotem. Od té doby jsme ho neviděli. Druhý den jsem dostal rozkaz, že dva tanky musí dostat Eikeho domů. Kvůli mrtvole jsme ztratili asi 80 mužů, ale Eikeho a jeho pobočníka jsme dostali do našich linií. Ztráta našeho velitele se nás hluboce dotkla, pochovali jsme ho na hřbitově ve vesnici Orelka v charkovské oblasti. Tam je dodnes. Čest jeho památce!
Během postupu na Charkov jsme došli do nějaké vesnice, kterou jsme dočasně obsadili. Byl vydán zákaz pohybu civilních osob a jakékoliv domácí výroby, což se týkalo i lihovin pod pohrůžkou okamžitého zastřelení. V noci jsem procházel vesnicí, když jsem ucítil zápach samohonky. Vešel jsem do "baráku" a uviděl bábušku ze třemi dětmi, jak sedí na zemi. Když jsem jim řekl, ať otevřou poklop, tak začali plakat. Sám jsem ho otevřel a uviděl dědušku, jak pálí samohonku. Mohl jsem je na místě všechny zastřelit, ale dohodli jsme se, že pokud mi dodá tři litry samohonky denně po dobu co tam budeme pobývat nechám je v klidu.
Po znovudobytí Charkova na jaře 1943 se nám opět vrátilo sebevědomí, ale již jsme byli opatrnější a nově příchozí rekruty nasáklé propagandou jsme museli trošku usměrnit. Ovšem o porážce nikdo nemluvil, ne ze strachu, ale ještě jsme pořád věřili, že by se to nějak dalo zvrátit. Do bitvy u Kurska se šlo s neuvěřitelným elánem. Ale bylo to hrozné, hned čtvrtý den jsem to dostal do břicha a příští měsíce jsem měl o čem přemýšlet. Ještě v dubnu 1945 jsem věřil, že Německo válku vyhraje. Dle mého názoru jsme prohráli proto, že jsme bojovali na více frontách proti celému světu a to nás vyčerpalo.
Co se týče obrněné techniky, tak Rusové se drželi zásady získat nejlepší typ stroje bez ohledu na to, odkud pocházel. Provozovat velmi málo typů, konstrukci navrhnout, tak jednoduše, jak jen to bylo možné - a tyto typy potom vyrábět ve velkých množstvích. Údržba ruských tanků byla také dobrá. Větší opravy nebyly prováděny tak rychle, jako ve Wehrmachtu, ale systém běžné údržby byl velmi výkonný a měli množství vycvičených mechaniků. Opravdu, ruské mechaniky jsme začínali ve vší míře využívat v našich rotách tankové údržby.
Rusové u Kurska bloudili v těsných sestavách. Během hlavní bitvy se po bojišti, pohybovali velmi váhavě, a bez jakéhokoliv plánu. Pletli se jeden druhému do cesty. Nevěděli si rady s našimi protitankovými děly a pokud pronikli naší frontou, nečinně zaháleli a neučinili nic, aby využili svou výhodu. To byly dny, kdy osamocená německá protitanková děla mohla vyřadit více než 30 ruských tanků za hodinu.
S obdivem jsme sledovali naše štuky, kterak perfektně shazovali nepřetržitě bomby na ruské tanky. Po útoku štuk jsme vyrazili do útoku, ale již jsme nenarazili na odpor. Když jsme projížděli kolem, koukal jsem z věže svého Tigera, a viděl jsem co štuky napáchaly. Kolem se povalovalo hodně ruských mrtvol mezi jejich tanky, nevystřelil na nás žádný Rus.
Ruská zteč byla prováděna tak amatérsky, že jsem těžko věřil, že ji provádí pravidelná armáda. Ruské zteče byly prováděny masami mužů, kteří se vůbec nekryli a věřili, že nás udolají pouze převahou. Na vzdálenost 600 metrů jsme zahájili palbu a všichni Rusové během okamžiku zmizeli až na pár vojáků, kteří vytrvale pochodovali až na naše linie. Ty jsme ubili polními lopatkami. Poté jsme podnikli protiútok. Ten den padl jeden náš sturmann a asi kolem 200 Rusů.
Největší strach jsem měl proti tankové přesile. Byly jsme na to zvyklý, ale ruské T-34 byly rychlé. Werner ždímal mašinu, ale ta reagovala velmi pomalu. Rusové vyšplhali svah než jsem stačil otočit věž. A potom jsem slyšel nárazy střel o pancéřování. Naštěstí nedovedli prorazit náš pancíř a my jsme se stáhli za naše linie. To byl náš Tiger! V noci jsme podnikli za lijáku znovu útok, o úsek zhruba 1 km jsme bojovali až do rozednění, ráno jsme měli svah v našich rukou.
Tiger přišel na frontu v roce 1943. Jeho kanón ráže 88 mm dokázal nemožné proti ruským 67 mm tankovým. Samohybná děla u Wehrmachtu patřily pod dělostřelectvo. Oni měli červené výložky, tankisté měli růžové.
Co se týče velitelů na úrovni armádní skupiny tak v Německu byli a jsou velmi ceněni polní maršál Erwin Rommel a Erich von Manstein, který velel naší skupině armád v bitvě o Charkov v roce 1943. Dále velitelé na úrovni divize byli skvělí např. Heinz Guderian, Hermann Hoth, Walter Model, Ferdinand Schörner dále naši obergruppenführeři "papa" Paul Hausser, Theodor Eicke, Josef "Sepp" Dietrich, Herbert Gille, Felix Steiner.
V luftwaffe to byli říšský maršál Hermann Göring, který byl bezesporu výjimečná osobnost, dále Albert Kesselring, von Richthofen, další bohužel neznám, byli jiná "profese". Z námořnictva se v tehdejším Německu nemluvilo o nikom jiném než o admirálu Carlu Dönitzovi veliteli U-bootů.
Co se týče "malých" velitelů tak byli oslavováni (před každým filmem v kině byl promítán propagandistický týdeník) pilot štuky Heinz-Ulrich Rudel, stíhač Walter Nowotny, Otto Kittel (mimochodem ze Slezska), Adolf Galand, Werner Mölders, Hans-Joachim Marseille, dále ponorkový velitel Günther Prien, Otto von Kretschmer, Joachim Schepke, Erich Topp.
V naší zbrani (tedy zbraních SS) byl naprostá elita hauptsturmführer Michalel Wittmann, velitel nejlepšího tanku světa té doby Tigera. Bohužel u jedné francouzské vesnice v létě 1944 to koupil.
Poslední týdny války byly hrozné, konec války mě sice zastihl u divize Hohenstaufen, padl jsem do amerického zajetí. Má mateřská divize Totenkopf bojovala v Maďarsku, kde se snažila vysvobodit SS - division Florian Geyer, která byla obklíčená v Budapešti. Prý tam padla většina mých kamarádů, a ti , co přežili, byli vydání do SSSR jako zločinci a poté odsouzeni. Já osobně jsem byl v zajetí v New Yorku, kam jsem byl dopraven lodí po zjištění, že jsem příslušníkem SS. V Americe jsem byl do roku 1948 a vydělal jsem si pěkné peníze jako řezník, kterým jsem byl vyučen. Po návratu mě zavřeli a proto jsem požádal o vystěhování do SRN, prezident Gottwald mé žádosti vyhověl. Dnes bydlím se svou rodinou střídavě ve Slezsku a v Bavorsku. Za své přežití vděčím převelení k SS-Hohenstaufen.
Můj děda byl voják SS, dnes má 81 let a pořád je vcelku mobilní. Kdyby jste viděli tradiční německou rodinu příslušníka NSDAP, tak to je úcta ke stáří a zkušenostem a výchova mládí. Sport je na prvním místě a duševní zdokonalování na druhém.
Pár citátů na závěr
Vítěz bude vždy soudcem a poražený obžalovaným.(Hermann Wilhelm Göring před tribunálem v Norimberku).
Z čeho bych měl mít strach? Posílal jsem do bitev statisíce mužů, obyčejných vojáků, kteří neměli na vybranou a často jsem věděl, že se mnozí nevrátí zpět. Měl bych se snad nyní já, jejich vůdce, krčit strachy tváří v tvář nepříteli? (Hermann Wilhelm Göring před tribunálem v Norimberku po vynesení rozsudku smrti).
Ve spojení se starým druhem zbraní, ztrácejí nové zbraně své nejlepší vlastnosti.
Motor tanku je stejně jeho zbraní, jako jeho kanón.
Tanky se nemají řídit podle artilerie, ale opačně.
"NEJSOU ŽÁDNÉ ZOUFALÉ SITUACE, JSOU JEN ZOUFALÍ LIDÉ".
Výroky generálního inspektora tankových vojsk Wehrmachtu a Waffen SS genmjr. Heinze Guderiana.
|Autor: Redakce|Zdroj: zasláno e-mailem|12.10.2014|
