První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Bolševická propaganda a vymyšlené německé zločiny

Věnováno všem německým vojákům, jejichž památka je neustále ničena propagandou a lžemi.



Wehrmacht, německé vojsko, Rusko

Během druhé světové války existoval v rámci právního oddělení hlavního velitelství Wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) speciální odbor, který se zabýval vyšetřováním válečných zločinů. Přestože mnohé dokumenty byly zničeny, poměrně rozsáhlé množství z nich se zachovalo. Těchto 226 svazků leželo dlouhá léta zapomenutých v amerických archivech mezi tajnými dokumenty. Alfred-Maurice de Zayas byl první historik, který se k nim po odtajnění dostal, zpracoval je a vydal na toto téma monografii. Právě podle zmíněného oboru je nazvána jeho kniha "The Wehrmacht War Crimes Bureau, 1939-1945".

Činnost odboru Wehrmachtu pro válečné zločiny lze rozdělit do 2 kategorií: vyšetřování válečných zločinů Spojenců a vyšetřování válečných zločinů Němců. Mezi válečnými zločiny spojenců se vyšetřovaly zejména činy SSSR (katyňský masakr, vyvražďování Ukrajinců ve Lvově), ale také západních spojenců (např. potopení lékařské lodě Tübingen Brity v roce 1944).

Zajímavější je však druhá kategorie činnosti odboru. Přestože i 60 let po válce jsou Němci prezentování jako barbaři, kteří na obsazených územích dle libosti vyvražďovali a ničili majetek podroben obyvatelstva, často tomu bylo právě naopak a samotní němečtí velitelé se snažili takovému chování zabránit. Uvedu nyní několik příkladů z de Zayasovej knihy.


Západní, severní a jižní Evropa

Willi Knobloch, doktor práv a později vojenský prokurátor, popsal následující událost z Francie Jistý německý voják přinutil francouzskou ženu k souloži, přičemž v případě neuposlechnutí hrozil zbraní. Německý vojenský soud ho odsoudil na smrt a velitel oddílu dal starostovi města kopie rozsudku, aby je vlepil na veřejná místa.

Během Norimberských procesů byly předloženy následující skutečnosti o německých vojenských soudech:

Případ dvou francouzských žen, které byly znásilněny v listopadu 1943 dvojicí opilých německých vojáků; oba byli odsouzeni k trestu smrti oběšením;
případ, kdy dva němečtí vojáci a nějací francouzští zločinci obtěžovali v Nice několik francouzských židů a přinutili je, aby jim dali peníze a šperky; německý soud odsoudil jednoho z nich na smrt a druhého na 12 let nepodmíněného vězení. Rozsudek ze dne 11. dubna 1944 říká: "Skutečnost, že toto násilí bylo mířené proti židům, není pro viníky omluvou (...) utrpěla německá pověst."

15. června 1940 odsoudil německý soud v Norsku vojáka na tři roky vězení za loupež.

5. ledna 1945 německý vojenský soud v Dánsku odsoudil německého vojáka na 5 let vězení za krádež věcí od jisté Dánky.

23. září 1943 německý vojenský soud v Řecku odsoudil na smrt německého vojáka, který znásilnil 16-leté řecké děvče a napadl její matku.


Polsko a SSSR
13. září 1939 ve městě Bydhošť, při Poznani, dva němečtí vojáci Pothmann a Taefler, zabili polského majitele obchodu a pak znásilnili jeho ženu. 15. září 1939 (tedy během dvou dnů) vojenský tribunál, kterému předsedal soudce Alfonz Waltzog, odsoudil oba vojáky k trestu smrti oběšením. Taefler byl popraven v Bydhošti 9. října 1939; Pothmanův rozsudek byl po odvolání a žádosti o milost změněn na doživotí.

V dubnu 1943 soudce Block odsoudil na smrt vojáka, který zabil jednu Rusku 15 kilometrů od obce Gorlowka. Soud se odehrál hned druhý den a rozsudek byl vykonán na další den. Generál von Mackensen přikázal, aby byl rozsudek vyvěšen na viditelných místech a dostal se tak do pozornosti ostatním vojákům.

Gotthard Heinrici, vrchní velitel německé 4. armády potvrdil rozsudky smrti během tažení Barbarossa pro mnohé německých vojáky, kteří se dopustili zločinů na domácím obyvatelstvu. Odsoudil například tří členy 25. pancéřové divize za zabití pěti žen (žádost o milost byla zamítnuta); dva členy 267. divize za loupeže a dva členy 260. divize za znásilnění a zavraždění ženy.

De Zayas poukazuje i na zajímavý případ soudce Otta Schweinsbergera. Německý civilní správce, který spadal pod Schweinsbergerovu jurisdikci, dal ve městě Balabanowka zabít 75 Židů. Schweinsberger však tuto obžalobu odmítl v písemném stanovisku, zjevně proto, že šlo o židovské oběti. Jeho postoj byl však silně kritizován jeho nadřízenými a byl odstraněn z případu. Obviněný Weisheit byl nakonec odsouzen (ačkoliv obžaloba byla z vraždy změněna na zabití a trest byl velmi nízký: degradace a 2 roky vězení).


Závěr

V německé armádě během druhé světové války bojovalo okolo 10 milionů mužů. Je zřejmé, že v takovém velkém množství lidí, navíc v pohnutých časech světové války, se najdou jedinci, kteří se uchýlí k páchání zločinů. Ze zde uvedených skutečností vyplývá, že němečtí velitelé se často nestavěli k těmto zločinům pasivně, ani je nijak neschvalovali, ale naopak aktivně se zasazovali za odsouzení viníků a obvykle jim ukládali těžké tresty (důvody pro toto jednání byly přitom nejen humanitární, ale také disciplinární).

Toto platilo zejména pro první polovinu války, kdy ještě organizace v německé armádě spolehlivě fungovala. Později však měli Němci už na frontách akutní nedostatek bojové síly, takže efektivní selekce rekrutů byla prakticky nemožná a trestání viníků válečných zločinů se stalo dost složitým. V této fázi války již samozřejmě pro Němce existovaly mnohem důležitější bojové úkoly, a tak na takové vyšetřování nezbývalo ani tolik času.

Je třeba ještě dodat, že de Zayas není žádný nacista, extremista, ba dokonce ani revizionista. Jde o uznávaného odborníka a aktivistu za lidská práva (dlouho působil při vysokém komisaři OSN pro lidská práva, byl i tajemníkem výboru OSN pro lidská práva). Vzhledem k průkopnické práci, kterou vykonal přezkoumáním rozsáhlé dokumentace odboru Wehrmachtu pro válečné zločiny, je jeho kniha stále používána i na univerzitách a existuje v desítkách vydání. Informace tohoto charakteru jsou tedy dostupné a historikům známé, akorát není velmi politicky korektní vycházet s nimi na povrch.


Zdroje

De Zayas, AM: The Wehrmacht War Crimes Bureau, 1939-1945. University of Nebraska Press, 1989.

Marschalko L .: The World Conquerors - The Real War Criminals. 1983.



|Autor: LD|Zdroj: svobodnyodpor.info|28.11.2014|