Toto není kniha; je to hudební mystérium a mysticismus, Temnota a Světlo; esoterický symbolismus, astrální putování, mistr i žák a ještě mnohem víc. Kniha popisující stále trvající, titánský a věčný zápas mezi bohy a ďábly – mezi Temnou silou, satanským duchem a přicházejícím, či navracejícím se hyperborejským, árijským věkem.
Abychom pochopili tuto obskurní knihu, toto mistrovské dílo esoterismu, je třeba mít nejprve přečtenou Sávitrí Déví – alespoň její Blesk a slunce. Existuje afinita mezi těmito dvěma autory, jak intelektuální, tak i duchovní. Byli přáteli, setkali se v Indii a v německých Externsteine. Oba považovali Židy za fyzickou inkarnaci temné síly Demiurga.
Stejně tak jako Serrano byla Savítrí Déví, „Nejvyšší kněžka hitlerismu“, přesvědčena, že Hitler byl avatár, předposlední avatár. Cituje Hanse Grimma, který vzpomíná na své setkání s A. H. roku 1928, na kterém A. H. přiznal, že „jím nebyl“. On „pro něj připravoval cestu – čistě nutnou práci přípravy“. Déví věřila, že „on, ten jediný pravý“ Kalki bude mít Hitlerova ducha, ovšem bude „méně sluncem a více bleskem“ – více nelítostným.
Je zajímavé, že, navzdory jejich hluboké znalosti Bhagavadgíty, ani jeden z těchto autorů nezmiňuje rok 2012 – pro árijského člověka rok kosmického významu: počátek přechodu z Kalijugy do Kritajugy. Malé kruhy kolem vždy stále větších: cykly trvající milióny let, diktující střídající se věky velké kultury i degenerace. Nic nemůže zastavit toto kolo času.
Paměť Krve
Toto je ústřední téma knihy: klíčové pro pochopení této epické, duchovní odysey. Hlas, slyšený z daleké, primordiální minulosti, stále přežívá v oněch Árjích, jež jsou stále oddáni své rase. Hlas kynoucí hyperborejskému archetypu, pobízející ty, kteří mu rozumějí, k finálnímu, konečnému boji proti věčnému nepříteli, až do konce. Duchovní bitva srovnatelná s Mahábháratou – bitva uzavírající cyklus a otevírající další.
Židovské kolektivní nevědomí je vždy výlučné, fanatické, netolerantní, rozbrojné, vytvářející chaos. Tlačí dolů, po spirále do stále hlubší Kalijugy… „Pravdou žida je organická lež.“ – Rosenberg. A z toho důvodu absence jakéhokoliv posmrtného života v judaismu: žádné nebe či peklo. „A když žid umírá, nic nezůstává – je pozřen Pánem temnot.“
Serrano a Jung se navzájem respektovali, ačkoliv Serrano kritizoval Jungův popis Paměti krve v psychoanalytických (židovských) termínech: v kolektivním nevědomí. Jung popsal Hitlera jako „Duchovní nádobu, polobožstvo, mýtus: muže s nejsilnější vůlí jaká kdy existovala. Německá politika není dělána, je skrze Hitlera odhalována.“
Dle Serrana musí být Hitler popsán jazykem hermetiků, aby byl pochopen. Vlastnil tajemnou sílu, která v Goebbelsovi budila hrůzu: „Občas si myslím, že Führer není člověk.“ Hitler byl od narození předurčen svému poslání. Přeměnil svou sexuální touhu do lásky k Německu. Byl hyperborejským archetypem, vyvoleným k upevnění Paměti krve – byl věčný návratem archetypu.
A prastará moudrost nám praví, že velký muž si vybírá místo svého zrození i svůj osud. Ztělesňuje kolektivní já vyššího lidstva. Stojí heroicky osamocen a připravuje příchod příštího cyklu času. A i když selže, jiný velký muž, nikoliv zrozený okolnostmi, nýbrž předurčený, vyvolený, Muž nad časem, který v kosmickém smyslu spatřuje zápas, bude v boji pokračovat. Jelikož věčné věci se rodí v temnotě a tichu – a přetrvají.
Serrano věří, že Hitler se v krajní chvíli vtělí do Kalkiho. On probudí sen, vnese heroismus do těch, jež zůstali být loajálními – On zachrání rasu. Jelikož, jak pravil: „Jestliže vyhraji válku, uštědřím židovi smrtelnou ránu. Jestliže válku prohraji, jejich triumf bude mít jen krátkého trvání.“ Hitler prohrál bitvu, nikoli válku.
Mistr a žák
Mistr se objeví, jen když je žák připraven. Je v tom synchronicita, podivná shoda okolností. V průběhu času je žák veden, trénován ke kontaktu s Božským. Stává se členem elitního kněžstva, jež požehnává, nikoliv omývá. Do nitra přijímá itinerář magie, ritu, rituálu i ceremonie přivedený k dokonalosti.
Vztah Mistr – Žák je archetypální, věčný od počátku času. Nikdy se nemění a žák se mu slepě podřizuje – on musí. A chvíle inspirace jsou prchavé; v mžiku se mihnou a musí být uchopeny. Jako když Serrano navštívil hrad SS Wewelsburg a prožil silnou, mystickou zkušenost. A stejně jako Parsifal, člověk se stává „čistým, jako blázen.“
Serrano je antisemitský, či přesněji protižidovský, ovšem ne úzkoprsým, osobním způsobem. Je protižidovský Duchem, a vnímá Je jako duchovní antipody Árjů. Židé si vynucovali rigidní, rasová pravidla po tisíciletí, proti čemuž se při srovnání jeví nacionálněsocialistické rasové krédo jako dětinskost.
A Serrano ctil svého mysteriózního, záhadného Mistra, zůstal věrný jemu a svému Führerovi až do svého smrtelného výdechu. Hledal Grál, od Externsteinských skal přes Montségur, Indii, Antarktidu, Chilské vrcholky až po Himáláje – hledal. A setkal se s skutečnými osobnostmi: s Jungem, Dalajlámou, Néhrúem, Juliem Evolou, Sávitrí Déví, Nitaou de Pierrefeu, Ezrou Poundem, Remerem, Rudelem, Reitschovou a s dalšími. A jestliže je Sávitrí Déví „Nejvyšší Hitlerovou kněžkou,“ Serrano bude navždy pamatován coby Nejvyšší kněz esoterického hitlerismu.
Toto není kniha pro každého. Je třeba mít predispozice, intuici, aby ji bylo možné začít chápat. S každičkým pórem vlastního těla jako s otevřeným oknem pro poryvy mimočasových, pradávných Pravd. Náročná, namáhavá cesta, na jejímž konci čtenář, obohacen, pociťuje hluboké tušení dluhu a vděčnosti vůči překladateli, jenž tento poklad poskytl.
Norman Lowell
posvátný ostrov Melita
22. září 2011
|Autor: Antal|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|18.8.2013|
