Hned v prvním dílu, věnovaném Rudolfu Hessovi, se ku příkladu objevila pravá komentátorská “perla”: na Hessovu adresu zaznělo tvrzení o jeho “zločineckém charakteru”. Ten se prý projevil tím, že celý život až do své smrti zastával jeden a tentýž názor, který nikdy nezměnil. Opravdu brilantní ukázka “zločineckého” charakteru! – Kdybychom vedle Rudolfa Hesse postavili KTERÉHOKOLIV z dnešních politiků (našich i cizích), nesahali by mu ani po kotníky – a jistě není třeba, abych nějak dokazoval své tvrzení. Zajímavé svědectví podává i americký plukovník Eugen Bird, který sloužil ve špandavské věznici od roku 1947 a často s Rudolfem Hessem hovořil (i když mu to vězeňské řády zakazovaly). Napsal o svých rozhovorech knihu (vyšla v USA roku 1972). Příznačný je např. jejich rozhovor na téma, co by Hess udělal, kdyby mohl znovu prožít svůj život a znal dopředu výsledek světové války. Rudolf Hess mu bez váhání tehdy odpověděl, že by jednal naprosto stejně – včetně letu do Anglie. Když se ho americký plukovník přímo zeptal, zda by opravdu znovu pomáhal Adolfu Hitlerovi, odpověděl Hess doslova: “Plukovníku Birde, samozřejmě bych mu pomáhal!” – a v jeho hlase prý byl znát nelíčený údiv, jak se vůbec někdo může ptát na samozřejmou věc.
Okolnosti Hessova letu do Anglie 10. května 1941 nebudou patrně nikdy spolehlivě objasněny a vysvětleny. A není ani tak podstatné, zda Vůdce o jeho úmyslu věděl nebo nevěděl. Zcela jasný je přece fakt, že nejen Vůdce, ale všichni vedoucí činitelé Velkoněmecké říše si vůbec nepřáli válku s Anglií. I když nebylo nic snazšího srazit Anglii na kolena po totální vojenské porážce a panickém útěku anglického expedičního sboru u Dunkerque – zachránit holé životy jim umožnil jen osobní Vůdcův rozkaz (často o tom s jistými rozpaky píší někteří němečtí generálové). Snadnou případnou okupaci Anglie připouštějí téměř všichni vojenští historikové, ale i sám Winston Churchill. Ale i kdyby to Německo CHTĚLO udělat, pak v roce 1941 bylo dávno jasné, že pokud se bolševikům dopřeje čas v přezbrojení armády, pak SSSR napadne Říši a bude mít všechny výhody prvního úderu. I toto jsou fakta dnes již všeobecně známá a často publikovaná. Německu byla vnucena válka na dvou frontách (a počítáme-li Afriku, tedy na třech frontách). Proto ona mise do Anglie a sebeobětování Rudolfa Hesse.
Bylo jistě nemálo těch (na obou stranách konfliktu), kteří věřili, že přece Britové (i Američané) nemohou stát jako spojenci po boku bolševického sovětského státu, po boku vrahů vlastního lidu – že něco takového je přece nemyslitelné. Že i když nebudou pomáhat Německu a nacionálnímu socialismu (nikdo to po nich ani nechtěl), zůstanou aspoň v tomto konfliktu neutrální. Bohatě by to stačilo, aby svět byl zbaven rudého moru, hrozící záplavy barevných etnik i židovského nebezpečí. Aby svět byl postaven před nepředstavitelně lepší budoucnost, než jaká pak přišla. Z tohoto úhlu pohledu se Winston Churchill i Franklin Delano Roosevelt (samozřejmě spolu se Stalinem a dalšími) stali největšími hrobaři novodobých dějin a skutečnými válečnými zločinci v nejvlastnějším slova smyslu.
Málokdo také ví o epizodě, která se stala 31. srpna 1946 před Norimberským tribunálem. Tehdy zcela nečekaně Rudolf Hess prohlásil, že by rád soudu sdělil, co všechno se s ním v Anglii dělo, o čem se jednalo a s kým se jednalo. Na tato slova okamžitě a ostře reagoval lord Lawrence (předseda tribunálu) – vzal Hessovi slovo. Již nikdy se pak nikdo nedověděl utajovaná fakta. I britské archivy jsou v této věci stále uzavřeny.
Na závěr bych chtěl čtenářům připomenout jednu opravdu téměř neznámou událost, která se stala v noci ze 17. na 18. března 1952. Tehdy měli ve špandavské věznici “službu” sovětští vojáci. Rudolf Hess byl ve vší tichosti tajně vyveden z cely, posazen do auta a pak do letadla. Po přistání (francouzský pramen neuvádí přesné místo) byla Hessovi učiněna fantastická nabídka: měl se dát plně k dispozici Sovětům, veřejně prohlásit, že jeho vize nacionálního socialismu je plně v souladu s tím, co se buduje v (tehdejší) NDR. Měl za to získat plnou svobodu (možností bylo několik), přepychový život ve vládní vile v Drážďanech a možnost po určité době se vrátit na politickou scénu. Totiž tak, že by se stal předákem Národně demokratické strany Německa, tedy jedné ze stran, které skutečně tehdy v NDR existovaly. Čtenář si jistě sám domyslí, jak to asi dopadlo. Ano – Rudolf Hess nejen že všechno odmítl, ale byl pobouřen, že se mu vůbec někdo odvážil cosi podobného navrhnout. Veškeré přemlouvání bylo marné a trapné – sovětští vyjednavači prý byli dost překvapeni a doslova zaskočeni. Také čas rychle plynul: bylo nutno vězně včas dopravit zpět, aby ráno byl opět na svém místě. Což se stalo, když mu před tím naposledy připomněli, že když nezmění svůj názor, nikdy živ z vězení nevyjde. – Tohle všechno bylo zveřejněno (pokud vím) dvakrát za celou dobu od popsaných událostí. Autorem informací je prof. Werner Maser – známý kupř. i tím, že jako jediný odhalil nepravost tzv. Hitlerových deníků, “nalezených” v osmdesátých letech. Prof. Maser měl totiž možnost se často stýkat s Ottou Grotewohlem (východoněmecký přední politik) a měl i další kontakty na německé a sovětské vládní činitele. Teprve po smrti všech zúčastněných osob dal své údaje k dispozici francouzskému tisku. V našich médiích byla tato informace zveřejněna před deseti lety a naposledy v časopisu Reflex č.33 v srpnu 2000 v článku “Druhý let Rudolfa Hesse”.
O Rudolfu Hessovi by bylo možné napsat daleko víc faktů a připomenout mnohem víc věcí a událostí. Ale většina z nich je dobře známá (jeho inscenovaná “sebevražda” a jiné záhadné okolnosti) a není úkolem tohoto článku se jimi zabývat.
Seriál “Hitlerovi muži” jsem viděl skoro celý. Křečovitá snaha jeho tvůrců pošpinit a pomluvit OPRAVDOVÉ MUŽE musela sama o sobě jistě přinutit mnoho diváků k tomu, aby se zamysleli nad s k u t e č n o s t í jaká opravdu byla a snad také nad důvody, proč právě o těchto mužích nemá a nesmí divák a posluchač znát pravdu. My ji známe a právě onen seriál nám dal nechtěně za pravdu. Ti muži byli oddaní Vůdci, byli přesvědčení nacionální socialisté, byli to lidé, kteří se nebáli žádné oběti. Pokud vůbec o někom lze říci “byli to hrdinové” – pak to platí o nich. Obětovali VŠECHNO, včetně svých životů. Stáli v čele státu, organizací i ozbrojených složek a svých chováním, postojem a příkladem byli vzorem pro své podřízené. Pro bojovníky ŘÍŠE.
Rudolf Hess byl mezi prvními.
Není větší cti být následovníky a dědici těchto mužů.
|Autor: -res-|Zdroj: svobodnyodpor.info|19.8.2013|
