Klade se otázka, proč národ Izraele kvůli této oběti odtáhl. Vysvětlení spočívá v tom, že také stará hebrejská pobožnost počítala s lidskými obětmi. V Knize soudců (11,29 ad.) se píše, že Jiftách obětoval svou dceru. První kniha královská (16,34) zase dosvědčuje lidskou oběť, vloženou do základů domu: „Ve stejnou dobu vystavěl Chíel Bételský město Jericho. Na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ, a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil jeho bránu podle Hospodinova slova, které ohlásil skrze Jozua, syna Núnova.“
Do téže kategorie patří také zvláštní příkaz (1 S 14,24 ad.), aby Jónatan zemřel pro Jehovu; lid jej však vyplatil. To všechno jsou zprávy, které ve smyslu Izákovy oběti (Gn 22) byly interpretovány tak, jako by Izraelité nahrazovali lidskou oběť zvířecí. Obětování zvířete však lidskou oběť nenahradilo, nýbrž mělo pouze zástupnou úlohu. Jen pokud nebyl po ruce vhodný člověk jako oběť nebo měl být z nějakého důvodu ušetřen, bylo možné použít také zvířete.
Smith-Stübe uvádí množstvím takových příkladů jak ze starého Orientu, tak i u ostatních národů, které znaly lidské oběti. Egypťané opatřovali obětní zvíře zvláštní značkou, na níž byl vyobrazen spoutaný člověk s mečem na hrdle. Plutarch podle Aristodemovy zprávy vypráví, že při moru ve Spartě vzal orel knězi z ruky nůž, kterým chtěl obětovat pannu, a položil jej na jalovici. Apollodoros (Bibl. I,9,1) píše, že při hladomoru měl být obětován Asthamasův syn jménem Phrixus i se svými sestrami. Matka Nephele je vykoupila skopcem.
Nahrazováním zamýšlené lidské oběti zvířetem se židovstvo tedy neliší od ostatních národů, které znaly lidské oběti, pouze se u něj nápadně dlouho tento zvyk udržel. Na Den smíření (Jom-Kippur) obětuje židovská rodina slepici za ženského člena a kohouta za mužského, a říká při tom: „Toto je moje zastoupení, moje náhrada, toto je můj hřích, nechť tento kohout (resp. tato slepice) propadne smrti a já ať vejdu do dlouhého šťastného života a klidu.“ Všeobecně rozšířený obyčej se nazývá koppores. Obyčej je založen na příkazu Lv 16,2 ad.: „Hospodin řekl Mojžíšovi: Promluv ke svému bratru Áronovi, ať nevstupuje v libovolné době do svatyně dovnitř za oponu k příkrovu, kde je schránka, aby neumřel, až se objevím v oblaku nad příkrovem. Jen tak smí Áron přistupovat ke svatyni: s mladým býčkem k oběti za hřích a s beranem k oběti zápalné. Oblékne si svatou lněnou suknici, přepásá se lněnou šerpou a ovine si lněný turban. Je to svaté roucho. Celý se omyje vodou, než je oblékne. Od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné. O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého na, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého padl los pro Hospodina, a připraví jej v oběť za hřích. Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť.
Potom vyjde k oltáři, který je před Hospodinem, a vykoná smírčí obřady za něj. Vezme trochu krve z býčka a krve z kozla a potře rohy oltáře dokola. Sedmkrát na něj stříkne prstem trochu krve. Tak jej očistí od nečistot Izraelců a posvětí ho.“ Této biblické teorii o obětním kozlu nelze přikládat přílišný význam. Proč se dnes neobětuje kozel, nýbrž kohout? Jak dosvědčuje rabín Isidor Scheftelowitz ve své disertaci „Zástupná oběť kohouta“,1 je tato oběť kaporoh 10. dne měsíce tischri na Jom Kippur stále ještě běžná. Proč právě kohout nebo slepice? Proto, že kohout je hebrejsky Gèber a muž – také Gèber! Tím je řečeno vše! Kohout je vynikajícím zastoupením za člověka. Je však jediným? V roce 1530 vydal pokřtěný Žid jménem Antonius Margaritha knihu, která svého času vzbudila velký rozruch.2 Autor tam výslovně říká, že se za smírnou oběť má brát „opice, protože je člověku nejvíce podobná“.
Podle knihy Oskara Goldberga „Bytí Hebrejců“3 nedocenil Maimonides podstatu Jahveho jako Boha, zaměřeného proti řádu přírody. Během debaty byl Goldberg, skutečný „Chacham ha Jisroel“, náhle upřímný a zdůraznil: „K čemu je zde jídlo? K vytváření těla. Z rovnice mezi obětí a jídlem tedy vyplývá, že obětní služba je zde k vytváření božího organismu. Stojí to expressis verbis v Pentateuchu – oběť je tam nazývána‚ lechem Elohim‘, tj. pokrm pro Elohim.“ – Nyní přichází nesmírně důležitá pasáž. Golberg důrazně a výslovně říká: „V návaznosti na zákony o čistém a nečistém má být také ukázáno, že etický zákon je odvozen z rituálu. Příkaz ‚nezabiješ‘ je svým charakterem etický zákon – a přesto je to rituál. Tora odůvodňuje zákaz tím, že říká: ‚Krev zavražděného dělá ze země pokrytce.‘ Co to znamená? Jak jsme si již ukázali, slouží krev obětního zvířete k vytváření Božího organismu. Z religiózně historického hlediska je důležité, že Židé byli prvním rituály provádějícím národem, který přinášel výhradně zvířecí oběti. Všechny ostatní národy starověku byly odkázány na lidské oběti. Nemohlo tomu být jinak, protože jejich kult byl účinný pouze lidskými obětmi. Člověk i zvíře pocházeli u nich z téhož pomyslného přírodního řádu a proto nemohlo zvíře zastoupit člověka. Ba právě naopak – totemové zvíře je posvátné a nedotknutelné. Teprve Abrahám si mohl dovolit obětovat skopce místo svého syna.
Pro naše posuzování věci je bezvýznamné, že národy starověku v dobách svého religiózního úpadku již vedle lidských přinášely také zvířecí oběti, a stejně tak je lhostejné, že již před Abrahámem byli velcí jedinci, kteří přinášeli zvířecí oběti jako např. Ábel, kterého lze přímo nazvat objevitelem tohoto druhu obětování. Podstatným zůstává, že božský organismus může upotřebit pouze zvířecí oběť, lidská oběť v něm vyvolává negativní silové účinky, pocházející z přírodního řádu. Zabitím člověka se napomáhá ztělesnění cizího, nepřátelského řádu. Proto tóra říká: „Krev zavražděného dělá ze země pokrytce.‘ To znamená, že takovým činem se jeví země jinak, než jaká ve skutečnosti je. Země předstírá, že je místem projevu do světa přišlého božstva, ale ve skutečnosti je koncentrací cizí a nepřátelské přírodní síly. Plně na apologetiku zaměřené židovstvo mělo dobrý důvod zabývat se tímto vysvětlením, protože zákaz zabíjení lidí z rituálních důvodů je náležitým ‚vyvrácením‘ rituální vraždy.“
Zde si Goldberg hraje na schovávanou. Ví stejně dobře jako my, že podle židovského zákona je zvířetem právě nežid! Talmud říká výslovně: „Vy jste lidmi, ale nejsou jimi národy světa (nýbrž jsou dobytkem)…“ (Baba mecia 114b ad.). Žádný talmudista nepopírá, že je Nežid pouhé zvíře. Jestliže je zvířecí oběť Jahvemu příjemná, pak je rituální vražda zákonně oprávněná, a pouze obětování Žida by bylo proviněním proti rituálnímu zákonu!
„V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření“ (Lv 17,11). Rovněž rozčtvrcení oběti, které je pro rituální vraždu často typické, i posílání jednotlivých částí ostatním židovským komunitám, je doloženo ve Starém zákonu: „Vzal spřežení dobytka, rozsekal je na kusy a rozeslal po poslech do celého izraelského území se vzkazem: Tohle se stane s dobytkem každému, kdo nevytáhne se Saulem a Samuelem“ (1 S 11,7). Podobný je příběh Levity, který se zastavil se svou konkubínou na noc v Gibeji. Obyvatelé města, „ničemníci“, obklíčili dům hospodáře, kde se ubytoval a chtěli mu ublížit. Levita jim místo sebe vydal konkubínu a gibejští muži ji celou noc zneužívali tak, že na následky zemřela. „Naložil ji tedy na osla. Doma vzal nůž a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal po celém izraelském území“ (Sd 19,29).
Židovstvo mělo již ve starověku takovou pověst pachatelů rituálních vražd, že podezření neprávem přešlo i na prvotní křesťanské církve. Nejen Židé, ale i prvotní křesťané byli obviňováni z vraždění dětí. Tvrdilo se, že moukou posypané tělo novorozence se spolu s nožem předkládalo těm, kdo vstupovali do sekty, a před všemi přítomnými museli pít jeho krev. Nechme zde otevřené, zda se jednalo o přehánění a pomlouvání, ale podstatná část prvotních křesťanů nepochybně ještě dodržovala obřízku a ostatní židovské obyčeje. Je proto psychologicky pochopitelné, že byli také v podezření z páchání rituálních vražd.
Až dosud nám scházelo podrobné vylíčení rituální vraždy přímo z historických pramenů. Nyní je máme před sebou jako výsledek pečlivé a důkladné práce dr. Hellmuta Schramma na základě historických zpráv a spisů soudních procesů. Není příliš mnoho těch, kdo v oblasti židovské otázky pracují vědecky do hloubky a současně zcela nekompromisně. Ve skutečnosti je jich méně, než se obvykle má za to. Často má pro ni někdo správný instinkt, jiný správnou vědeckou metodu, ale jen zřídka se najde obojí dohromady. Proto je třeba uvítat, že v předkládané knize dostáváme do rukou tak potřebnou pomůcku k poznání skutečné tváře židovstva.
Židovstvo v sobě pojí biologicky dědičné kriminální sklony s religiózním synkretismem i silným podílem víry v démony. Kdo bojuje proti židovstvu, „koná dílo Páně“ a vede Boží boj. Máme nyní v rukou velmi cennou zbraň pro takový boj, a proto jí přeji plný úspěch.
|Autor: Prof. dr. Johann von Leers|Zdroj: svobodnyodpor.info|19.2.2014|
