Hnutí jako je nacionální socialismus, předurčené obracet se na miliony, nepřitahuje všechny své přívržence ze stejných důvodů. Dokud hnutí triumfuje, tak na tom jen pramálo záleží. V tu chvíli je více lépe. Dokonce i takový stoupenec, který se k hnutí připojil z důvodu hmotného prospěchu, jenž v něm doufá nalézt, může být plně využit. A jeho děti – za předpokladu, že jsou dobré krve – mohou být v každém případě vychovány, aby byly lepšími nacisty než on sám.
Avšak pouze od těch, kteří nacionálněsocialistickou ideu zastávají z důvodů čehosi pro ně životně důležitého a zásadního — pouze od těch, kteří v ní našli dokonalé vyjádření své vlastní celoživotní filosofie — můžeme očekávat, že se jí budou držet naprosto za všech okolností. Netvrdím, že jsou jedinými, kteří se k ní mohou s velkou pravděpodobností přimknout. Smysl pro povinnost, rytířský pocit závazku k vlastní slavné minulosti, vědomí vděčnosti vůči režimu, který jim dával velké výsady, dokud trval, samozřejmě mohou vprostřed nevýslovných útrap pobídnout k věrnosti tisíce dalších. A ony tisíce by měly být vychvalovány. Přesto však žádná oddanost nemá cenu takové, která je založena na fyzické nemožnosti zradit své vlastní já. „Člověk nemůže zabít Weltanschauung — postoj k vesmíru; filozofii – silou, ale pouze skrze agresivní dopad jiného Weltanschauungu.“[4] Toto jsou vlastní slova Zakladatele nacionálního socialismu. A jak pravdivě zní dnes, po pětadvaceti letech! Praví nacisté – ti, kteří mohou (a budou) vzdorovat a kteří nakonec porazí sjednocené síly dočasně vítězného světa — jsou tací, kteří považují ne pouze politickou stránku nacionálního socialismu, ale především nacionálněsocialistické pojetí člověka a života za natolik přirozené, že se jim vůbec žádný jiný „Weltanschauung“ nemůže zamlouvat, jakkoliv chytře by byl nabízen lidmi hrajícími si na to, jak že jsou umění propagace znalí.
Nacionálněsocialistické pojetí člověka a života není ničím „novým“. Jeho prvními exponenty na zemi byli zřejmě nejstarší proroci lidstva, a principy, na kterých je tato myšlenka založena, jsou prastaré jako život sám. Pouze nacionálněsocialistické hnutí je nové. Nejen nové, ale také svého druhu jedinečné. V celém vývoji Západu jde o jediný systematický pokus vybudovat stát — či dokonce organizovat kontinent — založený na přímém uznání věčných zákonů, jež řídí růst ras i vznik kultury; o jedinou racionální snahu, která je s to zabránit úpadku vyšší rasy a následnému zmatku. Jedná se o hnutí „proti času“ par excellence – o hnutí proti odvěkému sestupnému směřování historie – uvědomující si jedinou cestu ze zla a odpornosti naší zdegenerované doby, zpět k radosti a slávě veškerého velkolepého počátku, a směle pobízející po oné cestě ty nejvznešenější lidi Západu.
Ale právě proto, abychom ocenili veškerou jeho novotu a veškerou jeho krásu, je třeba mít na paměti věčnost filozofie za ním stojící; věčnost toho, co nazývám filosofií hákového kříže.
Toto není filosofie jen tak nějakého člověka. V jasném vědomí skutečných Velikánů, schopných vnímat ji – počínaje nejstaršími árijskými zákonodárci védské a post-védské Indie, až po Adolfa Hitlera dneška –, jde o moudrost Kosmu, o filosofii Slunce, Otce-i-Matky země.
Jelikož člověk je jen částí kosmu – „plodem slunce,“ jak to vyjádřil jeden brilantní anglický autor![5] Člověk si nemůže jen tak, beztrestně, ustanovit pro sebe zákony navzdory těm nepsaným, věčným zákonům, které řídí život coby celek. Zvláště nemůže ignorovat zákony, jež řídí umělecké dílo šlechtění a vývoje ras, a očekávat únik od konsekvencí, jež samovolně dříve či později následují, protože se jedná o „zhřešení proti vůli věčného stvořitele,“[6] a jde o „fyzickou a morální degenerací.”
Křesťanská filozofie – ba dokonce filozofie těch všech internacionálních náboženství, jejichž stoupencem se může stát „každý”, v pozici rovného se všemi ostatními stoupenci – klade důraz na mysl, „duši“, „nehmotnou“ stránku člověka (domněle věčnou a nedocenitelnou) na úkor věci pomíjivé: těla. Zapomíná, že tělo, jeden z nositelů života, se taktéž účastní na božské věčnosti; že tělo není jen „chrámem Ducha svatého,“ nýbrž stvořitelem onoho vědomí, jež je Duchem svatým, v jednotlivci, v jeho potomstvu a v rase jako celku.
Nejstarší náboženství na světě – z nichž žádné nebylo „internacionální,“ nýbrž všechna byla užívána lidem, v jehož středu vyrašila ona jediná, nad-lidská moudrost – zdůrazňovala přední důležitost fyzické stránky člověka; posvátnost skutku života; povinnost i odpovědnost těla nejen vůči individuální „duši“, za jejíž nástroj rozvoje může být považováno, nýbrž vůči minulým a budoucím generacím; povinnost vůči rase, což, abych tak řekla, znamená povinnost vůči Kosmu, jehož je rasa součástí. Ona náboženství dodržovala privátní kult předků každého jednotlivého člověka a veřejný kult hrdinů každého lidu, a nedovolovala nepřijatelná manželství, coby hřích vůči mrtvým a vůči nenarozeným – vůči Životu věčnému. Považovala za samozřejmou fundamentální nerovnost lidských bytostí, zakořeněnou v nepostižitelných příčinách; nerovnost lidských ras a naprostou odlišnost obou pohlaví.
Nenapodobujeme dávné národy. Žádná živoucí věc není nikdy „napodobeninou“. A nacionálněsocialistické hnutí je živé, když už nic jiného; co víc, i přes dočasný triumf svých nepřátel je jedinou skutečnou silou života a obnovy v tomto polomrtvém světě dneška. Ne, my nenapodobujeme dávné národy. Stali jsme se opět vědomi moudrosti všech věků, bez níž je život odsouzen k úpadku, díky vzoru onoho boha mezi lidmi – Adolfa Hitlera; moudrosti, jejíž postupné zapomínání je třeba sledovat od úsvitu dějin směrem kupředu, onu stupňující se degeneraci lidstva, a především árijských národů. Znovu jsme se stali vědomi si skutečnosti, že „pouze v čisté krvi přebývá Bůh.“[7] A od člověkem-stvořeného náboženství a od na-člověka-soustředěné morálky, která vládla v Západním povědomí přinejmenším patnáct set let, jsme se navrátili k na-život-soustředěnému náboženskému světonázoru, k morálce založené na nerovnosti práv a různorodosti povinností mezi jednotlivci a rasami, a k politické koncepci hlásající práva i povinnosti vyšších ras – a nadřazených osobností uvnitř každé rasy – k vládnutí. A právě my jsme začali utvářet tento svět v bezpečné místo pro ty nejlepší – pro rasovou elitu lidstva – a následně v bezpečné místo pro vše živé, pod ochranou těch nejlepších.
Jedná se o pravdu až do takové míry, že inteligentní a ortodoxní představitelé jedné části světa, ve které aristokratická tradice Árjů, ačkoliv zkostnatělá vlivem staletí, nikdy nepadla – jde o hinduistickou Indii – více než jedenkrát posuzovali nacionální socialismus s jasnějším vhledem, než jaký měla většina Evropanů mimo Německo. Mnoho německých nacionálních socialistů by bylo překvapeno zjištěním, s jakýmže entuziasmem byla během poslední války v oné vzdálené zemi vítána Führerova vítězství. Nepochybně v tom sehrálo velkou roli nepřátelství vůči britské vládě. Ale také v tom bylo něco jiného, něco hlubšího, mnohem hlubšího. Bylo v tom vyjádření šesti tisíciletí neochvějné oddanosti spravedlivé, silné a skutečně vyšší rase, Árjům, neboli „vznešeným“, uctívačům Slunce a polární záře, kteří kdysi přinesli Védy ze svého dávno ztraceného arktického domova[8] a založili civilizaci, která i v těchto dnech v Indii stále nese jejich stopu; šlo o rozpoznání toho, že duch oněch prastarých uctívaných Árjů se konečně probudil v jejich nejpřímějších moderních potomcích, ve vzdálené Evropě, a triumfoval.
Indie již brzy neměla být „poslední pevností árijské kultury“, jak ji nazývali někteří hinduističtí obrozenci. Jelikož árijská kultura měla znovudobýt Evropu pod vládou jednoho z těch mužů, kteří se občas v historii světa objeví. Ovšem vítězství tohoto Muže – vítězství Árijství nad „Mlechha“;[9] vítězství ideálu rasové hierarchie nad ideálem demokratické stejnorodosti; vítězství vnuknutého vůdcovství nad marnivostí tvrdohlavého stáda – by bylo taktéž indickým vítězstvím, jelikož to nejlepší z indické tradice bylo odvěkým darem od rasy onoho Muže. A přestože ne každý to dovedl vyjádřit, mnozí to víceméně matně cítili. Již nejeden kastovně vysoce postavený hinduista, uvědomující si skutečnou podstatu evropského konfliktu – nikoliv Německo proti Anglii, nýbrž nacionální socialismus proti všem formám demokracie; pravý árijský postoj proti tomu židovskému – a říkám, nejeden, uznal strůjce západního obrození, Adolfa Hitlera, za „dévata“, což znamená „zářící,“ bytost nacházející se nad lidstvem, moderní inkarnaci stále se vracejícího Spasitele. Slyšela jsem je tak mluvit, některé i veřejně.
Ale i z mlhavého vědomí negramotných mas Indie vyrašila v oněch dnech pozoruhodná intuice. Vždy si budu pamatovat mladého sluhu – chlapce ve věku kolem patnácti let – který mi slavnostně ve 40. letech pravil: „Také obdivuji vašeho Führera.“ Zeptala jsem se ho, jestli jej obdivuje jen proto, že vítězí, a on odpověděl: „Ó, ne! Obdivuji ho a mám ho rád, protože bojuje za to, aby na Západě nahradil Bibli Bhagavadgítou.“ Tuto nebývalou informaci měl z řečí na kalkatském rybím trhu. Byla jsem ohromena. Tato informace, ačkoliv doslovně vymyšlená, byla ve svém duchu dokonale přesná.[10]
A ve své mysli jsem si připomněla starý posvátný sanskrtský spis: „Se zkažením žen přichází splynutí kast, se splynutím kast přichází ztráta paměti; se ztrátou paměti přichází nedostatek porozumění a z toho všechno zlo,“ neboli v jazyce dneška: z nevybíravého plození vzniká směs nerovných ras (vždy k újmě vyšší rasy); s tímto smísením přichází ztráta paměti rasy – což je nevědomost toho, kým byli předci a kým je člověk sám – a z toho nedostatek porozumění právům a povinnostem toho kterého člověka – tedy neporozumění jeho přirozenému místu ve světě – a následek: „všechno zlo,“ úpadek; smrt.
Ano, bylo pravdou, že „Nový řád v Evropě“ znamenal návrat k árijskému pohledu na svět, vyjádřenému v tomto prastarém textu, coby opozice vůči všem náboženstvím a ideologiím rovnosti; triumf Filozofie hákového kříže nad křížem, půlměsícem či srpem a kladivem, a konec oné původní příčině „všeho zla“: hanebnému mísení. A bylo pravdou, že Adolf Hitler vedl válku na obranu tohoto Nového řádu proti jednatelům rozkladu, kteří jej plánovali zničit. A bylo také pravdou, že po staletí žádný velký muž činu na Západě, či Východě, nežil a nebojoval spolu s tak absolutní nesobeckostí a nadhledem – ve skutečnosti v souladu s učením Bhagavadgíty – jako on. Zázrakem je, že prostí lidé, tak dalece vzdálení, nalezli natolik působivá slova k zformulování oné pravdy.
Ústřední myšlenkou nacionálního socialismu je to, že jen v přirozené vznešenosti krve, v onom prameni inherentních kvalit rasy, spočívá tajemství velikosti. Nemá žádný smysl se ptát, proč je jedna rasa nadána více než jiná; proč má jedna rasa obrovské kreativní nadání, a ostatní ne. Je to tak hloupé jako se divit, proč platan není dub. Slunce samotné, odpovědné za veškeré rozdíly mezi lidmi, stejně jako mezi dalšími žijícími druhy, ustanovilo z věčnosti, která má na této planetě být, tvůrčí rasu par excellence. A právě proto byl prastarý sluneční Symbol – Hákový kříž – ztotožněn s nacionálněsocialistickým Hnutím. Za vůlí Adolfa Hitlera, který rozhodl že tak má být, se nacházela božská vůle Slunce.
Zejména je úžasné, jak s dějinami souzní veškerá Hitlerova prohlášení o nadřazenosti Árjů na celém světě – a to tím spíše, že v době psaní své slavné knihy neviděl Führer nic ze světa mimo Německo (kromě bojiště u Yper a jiných míst, na kterých válčil coby voják během první světové války) a nikdy neměl čas stát se učencem.
Psal od srdce. Přesto na druhém konci Země roztodivné památky, pozvedající své majestátné linie z kokosových hájů pod cizokrajnými nebesy; hymny a básně v exotických jazycích; atavistické vzpomínky a posvátné tradice cizích lidí – z nichž někteří mu byli zřejmě v roce 1923 neznámí – hlásaly tutéž pravdu, o níž psal.
Malby a skulptury v chrámech jižní Indie, posvátná taneční dramata na Malabárském pobřeží; vlysy na rozvalinách zdí Angkor Vatu; příběhy, do dnešních dnů vyprávěné po celé Indii, Jávě a Bali, zvěčňující slávu světlého árijského hrdiny Rámy, jehož skutky kdysi naplnily východ i jih údivem a kterého potomci podmaněných ras stále uctívají coby boha. A když si vybavujeme inspiraci stojící za těmito uměleckými díly a těmito tradicemi, nemůžeme jinak než žasnout nad přesností onoho smělého shrnutí vývoje lidstva, sepsaného moderním zastáncem árijské rasy v Landsbergské pevnosti: v jedenácté kapitole první části Mein Kampf. Vskutku, kdekoliv člověk obdivuje hmatatelné pozůstatky velké kultury (za předpokladu že si dal tu práci a zašel dostatečně daleko do minulosti), dochází k vystopování oné kultury k božské tvůrčí rase ze severu, ke které náleží jak plaví válečníci oslavovaní v sanskrtských eposech (a vyobrazeni umem svých jižních uctívačů na stěnách drávidských chrámů i kambodžských paláců), tak i sám autor Mein Kampfu a jeho milovaný lid.
Celá Asie víceméně vděčí za svou kulturu vlivu indické mysli. A indická mysl – mysl sanskrtu – je jen a pouze květem Árjů, či nordické duše, v tropickém podnebí. A pokud by se podařilo dokázat, jak někteří vzdělanci věří, že stejné vlivy daly život kulturám staré Ameriky, kde byl hákový kříž také posvátným – a že totožná skutečnost, totiž „postupné vymizení původní tvůrčí rasy“ skrze smísení krve, způsobilo jejich pád – poté bude pouze potvrzeno jak mimořádná je Hitlerova intuice o historii a jak pevná je skála, na níž založil nacionální socialismus.
Někteří prohlásili, že velikost Adolfa Hitlera spočívá ve skutečnosti, že vyburcoval německé vlastenectví jako nikdo před ním. Ti, kteří nenávidí Německo – ti, kteří mají, nebo kteří si myslí že mají nějaký zájem držet Německo při zemi – Hitlera nenávidí ze stejného důvodu. Ovšem ve skutečnosti spočívá jeho velikost v mnohem více než v tomto. Protože německé vlastenectví jím vyburcované není konvenčním vlastenectvím, kterému je každé evropské dítě učeno ve škole od dob existence samostatných států Evropy. Jedná se o konkrétní stránku širšího a hlubšího – a přirozenějšího – cítění. Jde o výraz celosvětového árijského vědomí uvnitř německého lidu – prvního, který byl na Západě poctěn jeho opětovným nabytím –, které je nad všemi hranicemi; o výraz společné hrdosti všech těch, kteří, třebaže vzdáleni místem žití od své původní nordické domoviny, dnes prokazují, že přináleží k oné skutečně vznešené a překrásné rase, jíž celý svět vděčí za to nejlepší ze své kultury.
Zvrat, jaký doposud žádný národ nezažil – erupce znovunabytého vítězícího mládí; píseň radosti a svobody, v rozsahu miliónů – byl skutečně dosvědčen v Německu okouzleném Hitlerovou magnetickou osobností, a to navzdory patnácti stoletím demoralizujících vlivů. V tom ale nespočívá celý „německý zázrak.“ Spočívá také – a dokonce snad ještě více – ve skutečnosti, že Árjové po celém světě (je jich málo, samozřejmě, zato jen ti nejlepší) oslavovali Hitlera a spolu s ním Německo coby zastánce svých práv, coby Muže a zemi předurčené konečně naplnit jejich prastaré touhy. Spočívá ve skutečnosti, že během války Angličané rádi trpěli v koncentračních táborech ve své vlastní zemi pro nacionálněsocialistickou ideu; že lidé několika cizích národů, které byly s Německem ve válce – včetně jednoho, či dvou Francouzů[11] – pro něj umírali; že ve vzdálené Indii, v roce 1942, někteří muži i ženy s radostí očekávali jak německá armáda vpochoduje z Ruska přes Afghánistán, po triumfální cestě – Chajbarským průsmykem – jíž se vydali první árijští dobyvatelé o šest tisíc let dříve, a setkají se v Dillí se svými japonskými spojenci; že i po této válce zůstala (a stále zůstává) menšina neněmeckých Árjů, připravených čelit mučení a smrti pro potěšení ze vzepření se pronásledovatelům nacionálního socialismu, na samotné půdě okupovaného Německa.
Tato výzva Adolfa Hitlera vůči celému světu dostatečně ukazuje, že nacionálněsocialistická doktrína přesahuje Německo, přestože ve své moderní podobě vznikla právě v Německu – a pravděpodobně nemohla vzniknout nikde jinde. Jak jsem řekla, jde o věčnou pravdu o zákonech života a vývoje lidských ras, chápanou z úhlu pohledu nordické rasy.
Není žádných pochyb o tom, že tato nordická rasa je přirozenou aristokracií. Prvně aristokracií těla. Abychom se o tom přesvědčili, stačí se podívat na její reprezentanty, zvláště pak na nejčistší germánské typy mezi Němci a Švédy, na možná navenek nejhezčí lidi na Zemi. Coby celek též aristokracie charakteru. Člověk musí jednoduše žít se Skandinávci, Němci nebo se skutečnými Angličany, poté co žil roky mezi méně čistými Árji, nebo mezi zcela jinými rasami, aby mu to došlo. Také aristokracie laskavosti – jejich nejpůvabnější známka nadřazenosti. A to je skutečnost. Nejlepší důkaz toho lze spatřit ve spontánním soucitu vůči zvířatům mezi čistokrevnými nordickými dětmi, a to i před tím, než jsou tomu učeny. Srovnejte to se spontánní krutostí dětí jiných ras, mimo pár výjimek! Pětiletý Němec nebo Angličan se zastaví, aby pohladit kočku nebo nabídne něco k snědku psovi na ulici. Pětileté dítě ze středomořských zemí – nebo Blízkého východu – častokrát hodí po psovi kamenem, bude tahat kočku za ocas, nebo udělá ještě něco horšího. Lhostejnost dospělých k utrpení zvířat všude na světě, s výjimkou několika zemí kde očividně převládá nordická krev, je dosti otřesná a to ani nemluvím o vrozené odpornosti většiny tamních dětí.
Toto samotné by bylo dostačující k potvrzení víry v nadřazenost čistých Árjů a k posílení nadějí, že po třech nebo čtyřech generacích řádné výchovy – a osvíceného plození – by ta rasa mohla být utvořena v rasu nadlidí, tvůrců nové kultury zlatého věku, hodné Nietzscheho snů, hodné Hitlerovy lásky. Dostačovalo by to ke stvrzení člověka v jistotě, že úkol, jehož se nacionálněsocialistické Německo ujalo – systematické posilování panské rasy v Evropě tak, aby mohla nést bezobdobnou nad-civilizaci –, svou cenu měl a stále má.
Onen úkol byl započat v Německu, jak každý ví, vyhlášením jistého počtu blahodárných zákonů, zacílených na zastavení nežádoucího plození (čímž brání dalšímu fyzickému a morálnímu kažení rasy), a všestranně zaměřeným vzděláváním. Když si uvědomíme, že Adolf Hitler převzal vládu do svých rukou v roce 1933 a Anglie, coby poddajný nástroj mezinárodního židovstva, mu v roce 1939 vyhlásila válku, může člověk jen žasnout nad rozsahem toho, čeho během šesti let dosáhl. Žádný bůh by to v tak krátkém čase nesvedl lépe.
Přesto by však přijatá opatření ve skutečnosti nebyla dostačujícími k udržení lidu na požadované cestě po staletí, bez nového – či velmi starého – náboženského postoji k životu, výrazu obrozené nordické duše, vznikajícího a rostoucího po boku nacionálního státu. Prominentní muži Hnutí – Adolf Hitler více než kterýkoliv jiný – si toho byli vědomi. A nejen teoretikové jako Alfred Rosenberg[12] a profesoři nové myšlenky jako Ernst Bergmann[13] a další, nýbrž chladní a prakticky uvažující myslitelé jako Dr. Goebbels[14] znovu a znovu zdůrazňovali nezbytnost utnutí vlivu křesťanských církví každého vyznání, jestliže má být triumf nacionálního socialismu trvalý.
Vskutku, skutečnost, že nemohla být, kvůli válce proti zahraničním jednatelům židovstva, věnována dostatečná pozornost boji proti církvím a zvláště pak proti církvi katolické – nejtrpčejšímu ze všech domácích oponentů nacionálního socialismu – tak tato skutečnost by podle mě měla být považována za jednu z hlavních příčin porážky ve válce. Církve jen přespříliš dobře dokázaly po válce svým postojem vůči poraženému nacionálnímu socialismu jakouže odpovědnost měly na jeho porážce a jakéže množství moci očekávaly užívat na jeho troskách.
Je zde ale více než jen instinktivní nechutenství, které všichni vůči nim pociťujeme v míře v jaké jsme si vědomi toho, co zastáváme. Církví, coby světských organizací, zkomercionalizovaných a dychtících po moci, bylo už dost. Křesťanský „Weltanschauung“ je sám o sobě nejhorším nepřítelem nacionálního socialismu. Je bezúčelné snažit se skrýt tuto skutečnost, abychom „nevystrašili“ lidi: člověk nemůže být zároveň nacistou a křesťanem jakéhokoliv vyznání. Tvrdit, že může, je nesmyslem. Poukazování na případy konkrétních lidí, kteří takoví skutečně jsou, je plýtvání časem. Takoví lidé jsou buď špatnými křesťany, nebo špatnými nacisty, nebo obojí; upřímnými, ovšem nelogickými lidmi, klamajícími sebe samé, nebo vychytralými lotry, snažícími se oklamat druhé.
Stačí se jen na pět minut zamyslet, abychom si uvědomili, že doktrína soustředěná kolem rasy a osobnosti nemůže jít ruku v ruce s učením hlásajícím, že všechny lidské duše jsou stejně hodnotné v očích Boha, který nenávidí hrdost. Církve by možná jednoho dne uvažovaly o kompromisu s námi, pokud by to považovaly za výhodné. Zde ale nemůže být za žádných okolností dosaženo kompromisu mezi křesťanstvím – či mimochodem, mezi jakýmkoliv náboženstvím rovnosti soustředěným na člověka – a Filozofií hákového kříže. Jestliže máme na konci zvítězit, pak křesťanství musí pryč – bez ohledu zda to těší či netěší všechny ty naše přátele, kteří ještě dnes nesou cejch křesťanského vychování. Křesťanství musí pryč, aby tak nordická duše, jež jím byla před více než tisíci lety potlačena, mohla znovu žít a vzkvétat v síle a hrdosti svého obnoveného mládí; tak, aby Německo a všechny země ve kterých ještě stále přežívá árijská krev mohly rozvíjet své vlastní náboženské vědomí – vědomí, které by měly, pokud by se nikdy nezapletly s Římem a Jeruzalémem.
Víra znovuzrozených Árjů musí přirozeně mít mnoho společného s vírou předkřesťanského evropského severu, a s vírou obdobného původu i ducha, která přežívá do dnešních dnů v Indii, ve védské tradici. Především musí jít o víru zdravého, hrdého a jen na sobě závislého lidu, navyklého bojovat, připraveného zemřít, ovšem do té doby šťastně žijícího a vědomého si věčného žití ve své věčné rase; musí jít o víru soustředěnou kolem vyznávání Života a Světla – kolem kultu hrdinů, kultu předků a kultu Slunce, zdroje veškeré radosti a síly na Zemi. Vskutku, musí jít o víru radosti a síly – a také lásky; nikoliv však oné chorobné lásky k nemocnému a hříšnému „lidstvu“ na úkor mnohem obdivuhodnější Přírody, ale lásky k veškeré živoucí kráse: k lesům i zvěři; k zdravým dětem; k věrným druhům v každé oblasti lidského konání; k vůdcům a bohům; ale především k Bohu nejvyššímu, Životní síle ztělesněné ve Slunci, v „Žáru-a-Záři-uvnitř-Kotouče”, abychom citovali výmluvná slova nejvýznamnějšího uctívače Slunce starověku.[15] Víra obrozených Árjů musí být tou, v níž křesťanská myšlenka „zrození z hříchu“ ustoupí myšlence zrození ze cti a radosti vznešené rasy, kde jediným „hříchem“ bude (spolu se všemi formami zbabělosti a neloajálnosti) hřích hanebného mísení – smrtelný hřích vůči rase.
Konflikt mezi nacionálním socialismem a křesťanskými církvemi je v naší době pouhou stránkou odvěkého zápasu mezi vyznáními Života, která akceptují přirozenou hierarchii lidských ras – a jednotlivců – o nic méně než hierarchii zvířecích druhů, a která nakládají se člověkem jako s nedílnou součástí živoucí přírody, a těmi ostatními vyznáními, z druhé strany hlásajícími umělou „propast“ mezi „lidským rodem“ coby celkem a zbytkem stvoření. Dnešní na-člověka-soustředěné vyznání par excellence – komunismus – je pouze přirozeným a logickým vyústěním západní demokracie založené na „názoru většiny,“ jak sám mnohokrát poukázal Adolf Hitler. Ovšem západní demokracie je zase pouze přirozeným a logickým vyústěním staletí křesťanského učení. Veškeré Rousseauovo sentimentální žvanění a následný nesmysl o „rovných právech“ všech lidských bytostí, čemuž francouzská revoluce vděčí za svou prestiž jak doma, tak ve světě, by bylo nemyslitelné v pohanské Evropě, od počátku nedotčené původním židovským blábolením o rovných právech všech lidských duší a následné „důstojnosti veškerých lidí“ v očích lidstvo milujícího Boha.
Ti z nás, již si toto plně uvědomují, a pro něž je to, co jsem nazvala Filosofií hákového kříže – vyjádření jejich vlastní hlubší touhy – jedinou uspokojivou filosofií, ti dovedou s klidem čelit současným i nadcházejícím útrapám. Žádná demokratická, humanitární či křesťanská propaganda, ať už otevřená nebo v přestrojení, je nemůže změnit. Oni tvoří onu vyvolenou menšinu skutečných nacistů, kolem kterých se jednoho dne – po blížící se srážce – seskupí zbytky nezlomené árijské rasy, aby započali nový dějinný cyklus, dle nehynoucího Hitlerova vzoru.
„Jazyky lidí se liší, právě tak jako jejich vlastnosti – i barvu pleti mají různou: tak jsi odlišilo cizince.“
— Achnaton[1]
„Se zkažením žen přichází splynutí kast, se splynutím kast přichází ztráta paměti; se ztrátou paměti přichází nedostatek porozumění a z toho všechno zlo.“
— Bhagavadgíta[2]
„Alle großen Kulturen der Vergangenheit gingen nur zugrunde, weil die ursprünglich schöpferische Rasse an Blutvergiftung abstarb.“
— Adolf Hitler[3]
Překlad první kapitoly knihy „Gold in the Furnace“ („Zlato v peci“) od Sávitrí Déví.
Poznámky:
1. Achnatonův Hymnus na Slunce, zhruba 1 400 př. n. l. (Česky překlad Břetislav Valacha.)
2. Bhagavadgíta, 1:41–42; založeno na francouzském překladu Eugène Burnoufa z 19. stol. Pozn. angl. ed.
3. „Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasa odumřela na otravu krve.“ – Mein Kampf, I, xi, str. 316; v českém překladu S. Michalčíka str. 209.
4. Jedná se o parafrázi myšlenek vyjádřených v Mein Kampf, I, v, str. 186–89; v českém překladu S. Michalčíka str. 123–125. Pozn. angl. ed.
5. Douglas Norman. How about Europe? Some Footnotes on East and West. Londýn: Chhatto and Windus, 1930.
6. Mein Kampf, I, xi, str. 314; Michalčík str. 208.
7. Wulf Sörensen [Heinrich Himmler]. Die Stimme der Ahnen. Eine Dichtung. Magdeburg: Nordland, 1936. str. 36. [Anglicky: The Voice of the Ancestors: A Poetical Work by Wulf Sörensen. Překladatel neznámý. Hammer: 1993. Str. 39.]
8. Lokamanya Bal Gangadhar Tilak. The Arctic Home in the Vedas: Being Also a New Key to the Interpretation of Many Vedic Texts and Legends. Poona: Kesari, 1903.
9. Slovo užité ve starodávných sanskrtských spisech, označující méněcenné rasy.
10. Celý příběh můžete nalézt v dalším díle Savitri Devi, Hitlerism and the Hindu World. Český překlad: Hitlerismus a hinduismus. Přeložil a bohatým poznámkovým aparátem doplnil Karel V. Studijní skupina Délský potápěč, TB, Ed. Fascikly, sešit 5/11. 2011. Dostupné online . Pozn. angl. a čes. ed.
11. Jako třeba Robert Brasillach, zastřelený 6. února 1945.
12. Autor slavného Der Mythus des 20. Jahrhunderts. Munich: Hoheneichen, 1930.
13. Profesor na univerzitě v Lipsku, v době nacionálněsocialistického režimu, autor Die 25 Thesen der deutschen Religion.
14. Viz četné pasáže v Goebbelsových Denících útočící na církve.
15. Egyptský král Achnaton, zhruba 1,400 př. n. l.
|Autor: Redakce|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|23.6.2014|
Avšak pouze od těch, kteří nacionálněsocialistickou ideu zastávají z důvodů čehosi pro ně životně důležitého a zásadního — pouze od těch, kteří v ní našli dokonalé vyjádření své vlastní celoživotní filosofie — můžeme očekávat, že se jí budou držet naprosto za všech okolností. Netvrdím, že jsou jedinými, kteří se k ní mohou s velkou pravděpodobností přimknout. Smysl pro povinnost, rytířský pocit závazku k vlastní slavné minulosti, vědomí vděčnosti vůči režimu, který jim dával velké výsady, dokud trval, samozřejmě mohou vprostřed nevýslovných útrap pobídnout k věrnosti tisíce dalších. A ony tisíce by měly být vychvalovány. Přesto však žádná oddanost nemá cenu takové, která je založena na fyzické nemožnosti zradit své vlastní já. „Člověk nemůže zabít Weltanschauung — postoj k vesmíru; filozofii – silou, ale pouze skrze agresivní dopad jiného Weltanschauungu.“[4] Toto jsou vlastní slova Zakladatele nacionálního socialismu. A jak pravdivě zní dnes, po pětadvaceti letech! Praví nacisté – ti, kteří mohou (a budou) vzdorovat a kteří nakonec porazí sjednocené síly dočasně vítězného světa — jsou tací, kteří považují ne pouze politickou stránku nacionálního socialismu, ale především nacionálněsocialistické pojetí člověka a života za natolik přirozené, že se jim vůbec žádný jiný „Weltanschauung“ nemůže zamlouvat, jakkoliv chytře by byl nabízen lidmi hrajícími si na to, jak že jsou umění propagace znalí.
Nacionálněsocialistické pojetí člověka a života není ničím „novým“. Jeho prvními exponenty na zemi byli zřejmě nejstarší proroci lidstva, a principy, na kterých je tato myšlenka založena, jsou prastaré jako život sám. Pouze nacionálněsocialistické hnutí je nové. Nejen nové, ale také svého druhu jedinečné. V celém vývoji Západu jde o jediný systematický pokus vybudovat stát — či dokonce organizovat kontinent — založený na přímém uznání věčných zákonů, jež řídí růst ras i vznik kultury; o jedinou racionální snahu, která je s to zabránit úpadku vyšší rasy a následnému zmatku. Jedná se o hnutí „proti času“ par excellence – o hnutí proti odvěkému sestupnému směřování historie – uvědomující si jedinou cestu ze zla a odpornosti naší zdegenerované doby, zpět k radosti a slávě veškerého velkolepého počátku, a směle pobízející po oné cestě ty nejvznešenější lidi Západu.
Ale právě proto, abychom ocenili veškerou jeho novotu a veškerou jeho krásu, je třeba mít na paměti věčnost filozofie za ním stojící; věčnost toho, co nazývám filosofií hákového kříže.
Toto není filosofie jen tak nějakého člověka. V jasném vědomí skutečných Velikánů, schopných vnímat ji – počínaje nejstaršími árijskými zákonodárci védské a post-védské Indie, až po Adolfa Hitlera dneška –, jde o moudrost Kosmu, o filosofii Slunce, Otce-i-Matky země.
Jelikož člověk je jen částí kosmu – „plodem slunce,“ jak to vyjádřil jeden brilantní anglický autor![5] Člověk si nemůže jen tak, beztrestně, ustanovit pro sebe zákony navzdory těm nepsaným, věčným zákonům, které řídí život coby celek. Zvláště nemůže ignorovat zákony, jež řídí umělecké dílo šlechtění a vývoje ras, a očekávat únik od konsekvencí, jež samovolně dříve či později následují, protože se jedná o „zhřešení proti vůli věčného stvořitele,“[6] a jde o „fyzickou a morální degenerací.”
Křesťanská filozofie – ba dokonce filozofie těch všech internacionálních náboženství, jejichž stoupencem se může stát „každý”, v pozici rovného se všemi ostatními stoupenci – klade důraz na mysl, „duši“, „nehmotnou“ stránku člověka (domněle věčnou a nedocenitelnou) na úkor věci pomíjivé: těla. Zapomíná, že tělo, jeden z nositelů života, se taktéž účastní na božské věčnosti; že tělo není jen „chrámem Ducha svatého,“ nýbrž stvořitelem onoho vědomí, jež je Duchem svatým, v jednotlivci, v jeho potomstvu a v rase jako celku.
Nejstarší náboženství na světě – z nichž žádné nebylo „internacionální,“ nýbrž všechna byla užívána lidem, v jehož středu vyrašila ona jediná, nad-lidská moudrost – zdůrazňovala přední důležitost fyzické stránky člověka; posvátnost skutku života; povinnost i odpovědnost těla nejen vůči individuální „duši“, za jejíž nástroj rozvoje může být považováno, nýbrž vůči minulým a budoucím generacím; povinnost vůči rase, což, abych tak řekla, znamená povinnost vůči Kosmu, jehož je rasa součástí. Ona náboženství dodržovala privátní kult předků každého jednotlivého člověka a veřejný kult hrdinů každého lidu, a nedovolovala nepřijatelná manželství, coby hřích vůči mrtvým a vůči nenarozeným – vůči Životu věčnému. Považovala za samozřejmou fundamentální nerovnost lidských bytostí, zakořeněnou v nepostižitelných příčinách; nerovnost lidských ras a naprostou odlišnost obou pohlaví.
Nenapodobujeme dávné národy. Žádná živoucí věc není nikdy „napodobeninou“. A nacionálněsocialistické hnutí je živé, když už nic jiného; co víc, i přes dočasný triumf svých nepřátel je jedinou skutečnou silou života a obnovy v tomto polomrtvém světě dneška. Ne, my nenapodobujeme dávné národy. Stali jsme se opět vědomi moudrosti všech věků, bez níž je život odsouzen k úpadku, díky vzoru onoho boha mezi lidmi – Adolfa Hitlera; moudrosti, jejíž postupné zapomínání je třeba sledovat od úsvitu dějin směrem kupředu, onu stupňující se degeneraci lidstva, a především árijských národů. Znovu jsme se stali vědomi si skutečnosti, že „pouze v čisté krvi přebývá Bůh.“[7] A od člověkem-stvořeného náboženství a od na-člověka-soustředěné morálky, která vládla v Západním povědomí přinejmenším patnáct set let, jsme se navrátili k na-život-soustředěnému náboženskému světonázoru, k morálce založené na nerovnosti práv a různorodosti povinností mezi jednotlivci a rasami, a k politické koncepci hlásající práva i povinnosti vyšších ras – a nadřazených osobností uvnitř každé rasy – k vládnutí. A právě my jsme začali utvářet tento svět v bezpečné místo pro ty nejlepší – pro rasovou elitu lidstva – a následně v bezpečné místo pro vše živé, pod ochranou těch nejlepších.
Jedná se o pravdu až do takové míry, že inteligentní a ortodoxní představitelé jedné části světa, ve které aristokratická tradice Árjů, ačkoliv zkostnatělá vlivem staletí, nikdy nepadla – jde o hinduistickou Indii – více než jedenkrát posuzovali nacionální socialismus s jasnějším vhledem, než jaký měla většina Evropanů mimo Německo. Mnoho německých nacionálních socialistů by bylo překvapeno zjištěním, s jakýmže entuziasmem byla během poslední války v oné vzdálené zemi vítána Führerova vítězství. Nepochybně v tom sehrálo velkou roli nepřátelství vůči britské vládě. Ale také v tom bylo něco jiného, něco hlubšího, mnohem hlubšího. Bylo v tom vyjádření šesti tisíciletí neochvějné oddanosti spravedlivé, silné a skutečně vyšší rase, Árjům, neboli „vznešeným“, uctívačům Slunce a polární záře, kteří kdysi přinesli Védy ze svého dávno ztraceného arktického domova[8] a založili civilizaci, která i v těchto dnech v Indii stále nese jejich stopu; šlo o rozpoznání toho, že duch oněch prastarých uctívaných Árjů se konečně probudil v jejich nejpřímějších moderních potomcích, ve vzdálené Evropě, a triumfoval.
Indie již brzy neměla být „poslední pevností árijské kultury“, jak ji nazývali někteří hinduističtí obrozenci. Jelikož árijská kultura měla znovudobýt Evropu pod vládou jednoho z těch mužů, kteří se občas v historii světa objeví. Ovšem vítězství tohoto Muže – vítězství Árijství nad „Mlechha“;[9] vítězství ideálu rasové hierarchie nad ideálem demokratické stejnorodosti; vítězství vnuknutého vůdcovství nad marnivostí tvrdohlavého stáda – by bylo taktéž indickým vítězstvím, jelikož to nejlepší z indické tradice bylo odvěkým darem od rasy onoho Muže. A přestože ne každý to dovedl vyjádřit, mnozí to víceméně matně cítili. Již nejeden kastovně vysoce postavený hinduista, uvědomující si skutečnou podstatu evropského konfliktu – nikoliv Německo proti Anglii, nýbrž nacionální socialismus proti všem formám demokracie; pravý árijský postoj proti tomu židovskému – a říkám, nejeden, uznal strůjce západního obrození, Adolfa Hitlera, za „dévata“, což znamená „zářící,“ bytost nacházející se nad lidstvem, moderní inkarnaci stále se vracejícího Spasitele. Slyšela jsem je tak mluvit, některé i veřejně.
Ale i z mlhavého vědomí negramotných mas Indie vyrašila v oněch dnech pozoruhodná intuice. Vždy si budu pamatovat mladého sluhu – chlapce ve věku kolem patnácti let – který mi slavnostně ve 40. letech pravil: „Také obdivuji vašeho Führera.“ Zeptala jsem se ho, jestli jej obdivuje jen proto, že vítězí, a on odpověděl: „Ó, ne! Obdivuji ho a mám ho rád, protože bojuje za to, aby na Západě nahradil Bibli Bhagavadgítou.“ Tuto nebývalou informaci měl z řečí na kalkatském rybím trhu. Byla jsem ohromena. Tato informace, ačkoliv doslovně vymyšlená, byla ve svém duchu dokonale přesná.[10]
A ve své mysli jsem si připomněla starý posvátný sanskrtský spis: „Se zkažením žen přichází splynutí kast, se splynutím kast přichází ztráta paměti; se ztrátou paměti přichází nedostatek porozumění a z toho všechno zlo,“ neboli v jazyce dneška: z nevybíravého plození vzniká směs nerovných ras (vždy k újmě vyšší rasy); s tímto smísením přichází ztráta paměti rasy – což je nevědomost toho, kým byli předci a kým je člověk sám – a z toho nedostatek porozumění právům a povinnostem toho kterého člověka – tedy neporozumění jeho přirozenému místu ve světě – a následek: „všechno zlo,“ úpadek; smrt.
Ano, bylo pravdou, že „Nový řád v Evropě“ znamenal návrat k árijskému pohledu na svět, vyjádřenému v tomto prastarém textu, coby opozice vůči všem náboženstvím a ideologiím rovnosti; triumf Filozofie hákového kříže nad křížem, půlměsícem či srpem a kladivem, a konec oné původní příčině „všeho zla“: hanebnému mísení. A bylo pravdou, že Adolf Hitler vedl válku na obranu tohoto Nového řádu proti jednatelům rozkladu, kteří jej plánovali zničit. A bylo také pravdou, že po staletí žádný velký muž činu na Západě, či Východě, nežil a nebojoval spolu s tak absolutní nesobeckostí a nadhledem – ve skutečnosti v souladu s učením Bhagavadgíty – jako on. Zázrakem je, že prostí lidé, tak dalece vzdálení, nalezli natolik působivá slova k zformulování oné pravdy.
Ústřední myšlenkou nacionálního socialismu je to, že jen v přirozené vznešenosti krve, v onom prameni inherentních kvalit rasy, spočívá tajemství velikosti. Nemá žádný smysl se ptát, proč je jedna rasa nadána více než jiná; proč má jedna rasa obrovské kreativní nadání, a ostatní ne. Je to tak hloupé jako se divit, proč platan není dub. Slunce samotné, odpovědné za veškeré rozdíly mezi lidmi, stejně jako mezi dalšími žijícími druhy, ustanovilo z věčnosti, která má na této planetě být, tvůrčí rasu par excellence. A právě proto byl prastarý sluneční Symbol – Hákový kříž – ztotožněn s nacionálněsocialistickým Hnutím. Za vůlí Adolfa Hitlera, který rozhodl že tak má být, se nacházela božská vůle Slunce.
Zejména je úžasné, jak s dějinami souzní veškerá Hitlerova prohlášení o nadřazenosti Árjů na celém světě – a to tím spíše, že v době psaní své slavné knihy neviděl Führer nic ze světa mimo Německo (kromě bojiště u Yper a jiných míst, na kterých válčil coby voják během první světové války) a nikdy neměl čas stát se učencem.
Psal od srdce. Přesto na druhém konci Země roztodivné památky, pozvedající své majestátné linie z kokosových hájů pod cizokrajnými nebesy; hymny a básně v exotických jazycích; atavistické vzpomínky a posvátné tradice cizích lidí – z nichž někteří mu byli zřejmě v roce 1923 neznámí – hlásaly tutéž pravdu, o níž psal.
Malby a skulptury v chrámech jižní Indie, posvátná taneční dramata na Malabárském pobřeží; vlysy na rozvalinách zdí Angkor Vatu; příběhy, do dnešních dnů vyprávěné po celé Indii, Jávě a Bali, zvěčňující slávu světlého árijského hrdiny Rámy, jehož skutky kdysi naplnily východ i jih údivem a kterého potomci podmaněných ras stále uctívají coby boha. A když si vybavujeme inspiraci stojící za těmito uměleckými díly a těmito tradicemi, nemůžeme jinak než žasnout nad přesností onoho smělého shrnutí vývoje lidstva, sepsaného moderním zastáncem árijské rasy v Landsbergské pevnosti: v jedenácté kapitole první části Mein Kampf. Vskutku, kdekoliv člověk obdivuje hmatatelné pozůstatky velké kultury (za předpokladu že si dal tu práci a zašel dostatečně daleko do minulosti), dochází k vystopování oné kultury k božské tvůrčí rase ze severu, ke které náleží jak plaví válečníci oslavovaní v sanskrtských eposech (a vyobrazeni umem svých jižních uctívačů na stěnách drávidských chrámů i kambodžských paláců), tak i sám autor Mein Kampfu a jeho milovaný lid.
Celá Asie víceméně vděčí za svou kulturu vlivu indické mysli. A indická mysl – mysl sanskrtu – je jen a pouze květem Árjů, či nordické duše, v tropickém podnebí. A pokud by se podařilo dokázat, jak někteří vzdělanci věří, že stejné vlivy daly život kulturám staré Ameriky, kde byl hákový kříž také posvátným – a že totožná skutečnost, totiž „postupné vymizení původní tvůrčí rasy“ skrze smísení krve, způsobilo jejich pád – poté bude pouze potvrzeno jak mimořádná je Hitlerova intuice o historii a jak pevná je skála, na níž založil nacionální socialismus.
Někteří prohlásili, že velikost Adolfa Hitlera spočívá ve skutečnosti, že vyburcoval německé vlastenectví jako nikdo před ním. Ti, kteří nenávidí Německo – ti, kteří mají, nebo kteří si myslí že mají nějaký zájem držet Německo při zemi – Hitlera nenávidí ze stejného důvodu. Ovšem ve skutečnosti spočívá jeho velikost v mnohem více než v tomto. Protože německé vlastenectví jím vyburcované není konvenčním vlastenectvím, kterému je každé evropské dítě učeno ve škole od dob existence samostatných států Evropy. Jedná se o konkrétní stránku širšího a hlubšího – a přirozenějšího – cítění. Jde o výraz celosvětového árijského vědomí uvnitř německého lidu – prvního, který byl na Západě poctěn jeho opětovným nabytím –, které je nad všemi hranicemi; o výraz společné hrdosti všech těch, kteří, třebaže vzdáleni místem žití od své původní nordické domoviny, dnes prokazují, že přináleží k oné skutečně vznešené a překrásné rase, jíž celý svět vděčí za to nejlepší ze své kultury.
Zvrat, jaký doposud žádný národ nezažil – erupce znovunabytého vítězícího mládí; píseň radosti a svobody, v rozsahu miliónů – byl skutečně dosvědčen v Německu okouzleném Hitlerovou magnetickou osobností, a to navzdory patnácti stoletím demoralizujících vlivů. V tom ale nespočívá celý „německý zázrak.“ Spočívá také – a dokonce snad ještě více – ve skutečnosti, že Árjové po celém světě (je jich málo, samozřejmě, zato jen ti nejlepší) oslavovali Hitlera a spolu s ním Německo coby zastánce svých práv, coby Muže a zemi předurčené konečně naplnit jejich prastaré touhy. Spočívá ve skutečnosti, že během války Angličané rádi trpěli v koncentračních táborech ve své vlastní zemi pro nacionálněsocialistickou ideu; že lidé několika cizích národů, které byly s Německem ve válce – včetně jednoho, či dvou Francouzů[11] – pro něj umírali; že ve vzdálené Indii, v roce 1942, někteří muži i ženy s radostí očekávali jak německá armáda vpochoduje z Ruska přes Afghánistán, po triumfální cestě – Chajbarským průsmykem – jíž se vydali první árijští dobyvatelé o šest tisíc let dříve, a setkají se v Dillí se svými japonskými spojenci; že i po této válce zůstala (a stále zůstává) menšina neněmeckých Árjů, připravených čelit mučení a smrti pro potěšení ze vzepření se pronásledovatelům nacionálního socialismu, na samotné půdě okupovaného Německa.
Tato výzva Adolfa Hitlera vůči celému světu dostatečně ukazuje, že nacionálněsocialistická doktrína přesahuje Německo, přestože ve své moderní podobě vznikla právě v Německu – a pravděpodobně nemohla vzniknout nikde jinde. Jak jsem řekla, jde o věčnou pravdu o zákonech života a vývoje lidských ras, chápanou z úhlu pohledu nordické rasy.
Není žádných pochyb o tom, že tato nordická rasa je přirozenou aristokracií. Prvně aristokracií těla. Abychom se o tom přesvědčili, stačí se podívat na její reprezentanty, zvláště pak na nejčistší germánské typy mezi Němci a Švédy, na možná navenek nejhezčí lidi na Zemi. Coby celek též aristokracie charakteru. Člověk musí jednoduše žít se Skandinávci, Němci nebo se skutečnými Angličany, poté co žil roky mezi méně čistými Árji, nebo mezi zcela jinými rasami, aby mu to došlo. Také aristokracie laskavosti – jejich nejpůvabnější známka nadřazenosti. A to je skutečnost. Nejlepší důkaz toho lze spatřit ve spontánním soucitu vůči zvířatům mezi čistokrevnými nordickými dětmi, a to i před tím, než jsou tomu učeny. Srovnejte to se spontánní krutostí dětí jiných ras, mimo pár výjimek! Pětiletý Němec nebo Angličan se zastaví, aby pohladit kočku nebo nabídne něco k snědku psovi na ulici. Pětileté dítě ze středomořských zemí – nebo Blízkého východu – častokrát hodí po psovi kamenem, bude tahat kočku za ocas, nebo udělá ještě něco horšího. Lhostejnost dospělých k utrpení zvířat všude na světě, s výjimkou několika zemí kde očividně převládá nordická krev, je dosti otřesná a to ani nemluvím o vrozené odpornosti většiny tamních dětí.
Toto samotné by bylo dostačující k potvrzení víry v nadřazenost čistých Árjů a k posílení nadějí, že po třech nebo čtyřech generacích řádné výchovy – a osvíceného plození – by ta rasa mohla být utvořena v rasu nadlidí, tvůrců nové kultury zlatého věku, hodné Nietzscheho snů, hodné Hitlerovy lásky. Dostačovalo by to ke stvrzení člověka v jistotě, že úkol, jehož se nacionálněsocialistické Německo ujalo – systematické posilování panské rasy v Evropě tak, aby mohla nést bezobdobnou nad-civilizaci –, svou cenu měl a stále má.
Onen úkol byl započat v Německu, jak každý ví, vyhlášením jistého počtu blahodárných zákonů, zacílených na zastavení nežádoucího plození (čímž brání dalšímu fyzickému a morálnímu kažení rasy), a všestranně zaměřeným vzděláváním. Když si uvědomíme, že Adolf Hitler převzal vládu do svých rukou v roce 1933 a Anglie, coby poddajný nástroj mezinárodního židovstva, mu v roce 1939 vyhlásila válku, může člověk jen žasnout nad rozsahem toho, čeho během šesti let dosáhl. Žádný bůh by to v tak krátkém čase nesvedl lépe.
Přesto by však přijatá opatření ve skutečnosti nebyla dostačujícími k udržení lidu na požadované cestě po staletí, bez nového – či velmi starého – náboženského postoji k životu, výrazu obrozené nordické duše, vznikajícího a rostoucího po boku nacionálního státu. Prominentní muži Hnutí – Adolf Hitler více než kterýkoliv jiný – si toho byli vědomi. A nejen teoretikové jako Alfred Rosenberg[12] a profesoři nové myšlenky jako Ernst Bergmann[13] a další, nýbrž chladní a prakticky uvažující myslitelé jako Dr. Goebbels[14] znovu a znovu zdůrazňovali nezbytnost utnutí vlivu křesťanských církví každého vyznání, jestliže má být triumf nacionálního socialismu trvalý.
Vskutku, skutečnost, že nemohla být, kvůli válce proti zahraničním jednatelům židovstva, věnována dostatečná pozornost boji proti církvím a zvláště pak proti církvi katolické – nejtrpčejšímu ze všech domácích oponentů nacionálního socialismu – tak tato skutečnost by podle mě měla být považována za jednu z hlavních příčin porážky ve válce. Církve jen přespříliš dobře dokázaly po válce svým postojem vůči poraženému nacionálnímu socialismu jakouže odpovědnost měly na jeho porážce a jakéže množství moci očekávaly užívat na jeho troskách.
Je zde ale více než jen instinktivní nechutenství, které všichni vůči nim pociťujeme v míře v jaké jsme si vědomi toho, co zastáváme. Církví, coby světských organizací, zkomercionalizovaných a dychtících po moci, bylo už dost. Křesťanský „Weltanschauung“ je sám o sobě nejhorším nepřítelem nacionálního socialismu. Je bezúčelné snažit se skrýt tuto skutečnost, abychom „nevystrašili“ lidi: člověk nemůže být zároveň nacistou a křesťanem jakéhokoliv vyznání. Tvrdit, že může, je nesmyslem. Poukazování na případy konkrétních lidí, kteří takoví skutečně jsou, je plýtvání časem. Takoví lidé jsou buď špatnými křesťany, nebo špatnými nacisty, nebo obojí; upřímnými, ovšem nelogickými lidmi, klamajícími sebe samé, nebo vychytralými lotry, snažícími se oklamat druhé.
Stačí se jen na pět minut zamyslet, abychom si uvědomili, že doktrína soustředěná kolem rasy a osobnosti nemůže jít ruku v ruce s učením hlásajícím, že všechny lidské duše jsou stejně hodnotné v očích Boha, který nenávidí hrdost. Církve by možná jednoho dne uvažovaly o kompromisu s námi, pokud by to považovaly za výhodné. Zde ale nemůže být za žádných okolností dosaženo kompromisu mezi křesťanstvím – či mimochodem, mezi jakýmkoliv náboženstvím rovnosti soustředěným na člověka – a Filozofií hákového kříže. Jestliže máme na konci zvítězit, pak křesťanství musí pryč – bez ohledu zda to těší či netěší všechny ty naše přátele, kteří ještě dnes nesou cejch křesťanského vychování. Křesťanství musí pryč, aby tak nordická duše, jež jím byla před více než tisíci lety potlačena, mohla znovu žít a vzkvétat v síle a hrdosti svého obnoveného mládí; tak, aby Německo a všechny země ve kterých ještě stále přežívá árijská krev mohly rozvíjet své vlastní náboženské vědomí – vědomí, které by měly, pokud by se nikdy nezapletly s Římem a Jeruzalémem.
Víra znovuzrozených Árjů musí přirozeně mít mnoho společného s vírou předkřesťanského evropského severu, a s vírou obdobného původu i ducha, která přežívá do dnešních dnů v Indii, ve védské tradici. Především musí jít o víru zdravého, hrdého a jen na sobě závislého lidu, navyklého bojovat, připraveného zemřít, ovšem do té doby šťastně žijícího a vědomého si věčného žití ve své věčné rase; musí jít o víru soustředěnou kolem vyznávání Života a Světla – kolem kultu hrdinů, kultu předků a kultu Slunce, zdroje veškeré radosti a síly na Zemi. Vskutku, musí jít o víru radosti a síly – a také lásky; nikoliv však oné chorobné lásky k nemocnému a hříšnému „lidstvu“ na úkor mnohem obdivuhodnější Přírody, ale lásky k veškeré živoucí kráse: k lesům i zvěři; k zdravým dětem; k věrným druhům v každé oblasti lidského konání; k vůdcům a bohům; ale především k Bohu nejvyššímu, Životní síle ztělesněné ve Slunci, v „Žáru-a-Záři-uvnitř-Kotouče”, abychom citovali výmluvná slova nejvýznamnějšího uctívače Slunce starověku.[15] Víra obrozených Árjů musí být tou, v níž křesťanská myšlenka „zrození z hříchu“ ustoupí myšlence zrození ze cti a radosti vznešené rasy, kde jediným „hříchem“ bude (spolu se všemi formami zbabělosti a neloajálnosti) hřích hanebného mísení – smrtelný hřích vůči rase.
Konflikt mezi nacionálním socialismem a křesťanskými církvemi je v naší době pouhou stránkou odvěkého zápasu mezi vyznáními Života, která akceptují přirozenou hierarchii lidských ras – a jednotlivců – o nic méně než hierarchii zvířecích druhů, a která nakládají se člověkem jako s nedílnou součástí živoucí přírody, a těmi ostatními vyznáními, z druhé strany hlásajícími umělou „propast“ mezi „lidským rodem“ coby celkem a zbytkem stvoření. Dnešní na-člověka-soustředěné vyznání par excellence – komunismus – je pouze přirozeným a logickým vyústěním západní demokracie založené na „názoru většiny,“ jak sám mnohokrát poukázal Adolf Hitler. Ovšem západní demokracie je zase pouze přirozeným a logickým vyústěním staletí křesťanského učení. Veškeré Rousseauovo sentimentální žvanění a následný nesmysl o „rovných právech“ všech lidských bytostí, čemuž francouzská revoluce vděčí za svou prestiž jak doma, tak ve světě, by bylo nemyslitelné v pohanské Evropě, od počátku nedotčené původním židovským blábolením o rovných právech všech lidských duší a následné „důstojnosti veškerých lidí“ v očích lidstvo milujícího Boha.
Ti z nás, již si toto plně uvědomují, a pro něž je to, co jsem nazvala Filosofií hákového kříže – vyjádření jejich vlastní hlubší touhy – jedinou uspokojivou filosofií, ti dovedou s klidem čelit současným i nadcházejícím útrapám. Žádná demokratická, humanitární či křesťanská propaganda, ať už otevřená nebo v přestrojení, je nemůže změnit. Oni tvoří onu vyvolenou menšinu skutečných nacistů, kolem kterých se jednoho dne – po blížící se srážce – seskupí zbytky nezlomené árijské rasy, aby započali nový dějinný cyklus, dle nehynoucího Hitlerova vzoru.
„Jazyky lidí se liší, právě tak jako jejich vlastnosti – i barvu pleti mají různou: tak jsi odlišilo cizince.“
— Achnaton[1]
„Se zkažením žen přichází splynutí kast, se splynutím kast přichází ztráta paměti; se ztrátou paměti přichází nedostatek porozumění a z toho všechno zlo.“
— Bhagavadgíta[2]
„Alle großen Kulturen der Vergangenheit gingen nur zugrunde, weil die ursprünglich schöpferische Rasse an Blutvergiftung abstarb.“
— Adolf Hitler[3]
Překlad první kapitoly knihy „Gold in the Furnace“ („Zlato v peci“) od Sávitrí Déví.
Poznámky:
1. Achnatonův Hymnus na Slunce, zhruba 1 400 př. n. l. (Česky překlad Břetislav Valacha.)
2. Bhagavadgíta, 1:41–42; založeno na francouzském překladu Eugène Burnoufa z 19. stol. Pozn. angl. ed.
3. „Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasa odumřela na otravu krve.“ – Mein Kampf, I, xi, str. 316; v českém překladu S. Michalčíka str. 209.
4. Jedná se o parafrázi myšlenek vyjádřených v Mein Kampf, I, v, str. 186–89; v českém překladu S. Michalčíka str. 123–125. Pozn. angl. ed.
5. Douglas Norman. How about Europe? Some Footnotes on East and West. Londýn: Chhatto and Windus, 1930.
6. Mein Kampf, I, xi, str. 314; Michalčík str. 208.
7. Wulf Sörensen [Heinrich Himmler]. Die Stimme der Ahnen. Eine Dichtung. Magdeburg: Nordland, 1936. str. 36. [Anglicky: The Voice of the Ancestors: A Poetical Work by Wulf Sörensen. Překladatel neznámý. Hammer: 1993. Str. 39.]
8. Lokamanya Bal Gangadhar Tilak. The Arctic Home in the Vedas: Being Also a New Key to the Interpretation of Many Vedic Texts and Legends. Poona: Kesari, 1903.
9. Slovo užité ve starodávných sanskrtských spisech, označující méněcenné rasy.
10. Celý příběh můžete nalézt v dalším díle Savitri Devi, Hitlerism and the Hindu World. Český překlad: Hitlerismus a hinduismus. Přeložil a bohatým poznámkovým aparátem doplnil Karel V. Studijní skupina Délský potápěč, TB, Ed. Fascikly, sešit 5/11. 2011. Dostupné online
11. Jako třeba Robert Brasillach, zastřelený 6. února 1945.
12. Autor slavného Der Mythus des 20. Jahrhunderts. Munich: Hoheneichen, 1930.
13. Profesor na univerzitě v Lipsku, v době nacionálněsocialistického režimu, autor Die 25 Thesen der deutschen Religion.
14. Viz četné pasáže v Goebbelsových Denících útočící na církve.
15. Egyptský král Achnaton, zhruba 1,400 př. n. l.
|Autor: Redakce|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|23.6.2014|
