První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Národně socialistický postoj vůči křesťanství

Národní socialisté jsou někdy zobrazováni jako zanícení nepřátelé křesťanství. Co o tomto tématu říkají pravdivá fakta? Často opakované tvrzení uvádí, že němečtí nacionální socialisté byli vůči křesťanství nepřátelsky naladěni. Tento mýtus rozvíjejí celé knihy, jako např. The Nazi Persecution of the Churches, 1933-1946 (1) Johna S. Conwaye. Pravda je však úplně jiná. Adolf Hitler a mnoho z jeho podporovatelů bylo vůči křesťanským církvím a jejich úsilí přátelsky nakloněno.

Program národně socialistické strany, oficiálně vydaný v únoru 1920, obsahoval část ohledně křesťanství. Bod 24 z tohoto 25 bodů obsahujícího programu zněl:

Požadujeme svobodu pro všechny náboženské denominace ve státě, pokud proti němu nepředstavují nebezpečí a nepůsobí proti zvykům a morálce německého lidu. Strana jako taková podporuje pozitivní křesťanství, ohledně vyznání se však neváže na žádnou konkrétní denominaci. Bojuje proti duchu židovského materialismu v rámci našich řad i mimo ně a je přesvědčena, že náš národ může být zevnitř ozdraven pouze na základě principu: "Obecný blahobyt před invidiuálním blahobytem." (2)

Toto tvrzení bylo pečlivě připraveno, odrážejíc obecný národně socialistický princip nezasahování do církevních záležitostí. Ačkoli odmítaje podporovat jakoukoli konkrétní křesťanskou denominaci, strana jasně podpořila "pozitivní křesťanství" a náboženskou svobodu. Církve v národně socialistickém německém státě měly svobodně naplňovat své poslání, pokud neohrožovaly občanský řád či národní bezpečnost, nebo pokud nešířily názory narušující historickou německou etiku a morálku.

Toto stanovisko nebylo určitě zastávané všemi národními socialisty. V rámci strany existovaly dva silné proudy. Jeden, představovaný lidmi jako byl Alfred Rosenberg (který se později stal říšským ministrem pro okupovaná východní území), který chtěl vidět Německo jako ateistický stát a druhý, představovaný osobnostmi jako Hanns Kerrl (který se později stal říšským ministrem pro církevní záležitosti), křesťanství podporoval. Ve většině však byl Kerrl, ne Rosenberg. V uznání partnerství strany s církvemi ve snaze Německo znovu přebudovat se od SA vyžadovalo navštěvovat bohoslužby v uniformách.

Ačkoli Adolf Hitler víru nevyznával, odmítal se identifikovat s anti-křesťanskými názory některých z jeho soukmenovců, jakými byl např. Rosenberg. Kromě toho, ve svých projevech často zmiňoval "Všemohoucího" a "Prozřetelnost" a útočil na dva protiklady křesťanství - marxismus a ateismus.

Národní socialisté neprojevovali žádný přímý zájem o teologické záležitosti či o problémy, které považovali za relevantní pouze pro vnitřní život církve. Proto v roce 1938 národní socialisté mohli pravdivě tvrdit, že se do náboženského života církví nemíchali:

Nevyvratitelnou pravdou je, že náboženský život v Německu, pod ochranou národně socialistického státu, se rozvíjí svobodněji a nerušeně. Netoleruje se žádná bezbožnost či rouhání, a církve, jakož i jejich náboženské záležitosti, jsou bezpečné, nerušené a zbavené problémů způsobem, který nemá v historii obdoby a je téměř neznámý v každé jiné zemi na svete.(3)

V roce 1935 článek v národně socialistické publikaci jasně naznačil rozdíl mezi tím, co bylo vnímáno jako "politické" a "náboženské". Podle autora:

Politické je vše, co v pozemské formě organizace, slovem, obrazem a chováním se objevuje ve prospěch Lidu, bez ohledu na jeho význam. Náboženské je vše, co je v pozemské formě nepochopitelné, jako víra v nebesa, věčnost a snažení se o věci, které jsou mimo vnímaní viditelného světa.(4)

Pro svou snahu o striktní odluku církve a státu národní socialisté trvali na tom, že církve by neměly hrát žádnou aktivní roli v politickém vývoji Říše. Církvím byla garantována svoboda, pokud se věnovaly jen náboženským otázkám. Pokud mezi církvemi a národně-socialistickým státem vzniklo napětí, bylo to proto, že církve přestoupily své náboženské hranice a vstoupily do světa politiky, tvrdili národní socialisté.(5)

Pro většinu protestantského duchovenstva a laiků nebylo nacionálně socialistické volání po odluce náboženství a politiky ničím novým či nevítaným. Bylo to cosi, co bylo základem luteránské tradice "oddělených království" - jedno pozemské, druhé nebeské.(6)

Ježíšův pokyn "dejte Césara, co je Césarovo a Bohu, co je Boží" bylo historicky intepretované ve významu oddělení politiky (cézar) a náboženství (bůh). Na začátku roku 1932 existovalo v Německu 28 provinčních protestantských církví, všechny s podobnou organizací. Všechny byly vedeny buď biskupy nebo dozorci a koncily sloužily jako řídící orgány a byly nezávislé na politické vládní kontrole.

Později v daném roce skupina pastorů a laiků v ​​rámci protestantských církví vytvořila Bewegung Deutscher Christen (Hnutí německých křesťanů) s pastorem Joachimem Hossenfelderem jako svým vůdcem. Jejich proklamovaným záměrem byla revitalizace protestantského křesťanství transformací církve na německou Volkskirche (lidovou církev). Kontrola této církve by spočívala na pastorech a laicích, ne na biskupech a správcích.(7) Deutsche Christen vyznávali "pozitivní křesťanství" - což byl výraz použit národními socialisty v jejich programu.(8) V projevu v berlínské sportovní hale 13. listopadu 1933 dr. Reinhold Krause tvrdil, že Bůh naplňoval svůj plán pro Německo skrze objevení se Adolfa Hitlera:

To, co nemohlo naplnit tisíc let německé historie, čeho nedokázal dosáhnout Bismarck, bylo provedeno Bohem prostřednictvím síly našeho vůdce, Adolfa Hitlera... Když dojde na otázku vlády, potřebujeme pouze jednu moc - autoritu Adolfa Hitlera a jeho poradců.(9)

Rozčarováni ekonomickými dopady velké hospodářské krize, mnoho Němců církev opustilo, především v letech 1930 a 1933. S nástupem Adolfa Hitlera k moci byl však tento trend zvrácený. Národně-socialistická podpora a přátelství vůči křesťanské víře nacházela připravené a naslouchající ucho v německých komunitách, což vedlo k oživení v církvích... (10) Přítomnost vedoucích národně-socialistických členů na bohoslužbách a Hitlerovy útoky vůči "bezbožnému marxismu", "židovskému materialismu" a upadající morálce, spolu s voláním vlády po autoritě, vedení a obnovení morálky, poskytovaly běžným Němcům jasný důkaz, že národní socialisté byli pro-křesťanští - a to až do takové míry, že rok 1933 se stal známým jako "rok církve".(11)

Článek z The Barnes Review, Nov./Dec. 1999, s. 55-57.
The Barnes Review, 645 Pennsylvania Ave SE, Suite 100, Washington D.C. 20003, USA. Autor: Rev. Thomas D. Schwartz.


Poznámky:

1. John S. Conway, The Nazi Persecution of the Churches, 1933-1945 (London: Weidenfeld and Nicolson, 1968).

2. Alfred Rosenberg, editor, Das Parteiprogramm: Wesen, Grundsätze und Ziele der NSDAP, 21. Aufl. (Munich: Parteidruckerei, 1941), s. 15.

3. Walther Hofer, Nationalsozialismus. Dokumente, 1933-1945 (Frankfurt/Main: Fischer Taschenbuch, 1961), s. 133.

4. "Positives Christentum," Wille und Macht (April 15, 1935).

5. Hofer, op.cit. (Note 3), s. 136.

6. Pre podrobné pojednanie teológie Martina Luthera, vrátane tohto aspektu, pozri Alister E. McGrath, Christian Theology: An Introduction (Oxford: Blackwell, 1994), s. 55-75.

7. Martin Broszat, Der Staat Hitlers (Munich: Deutscher Taschenbuch-Verlag, 1969), s. 285.

8. A. J. Ryder, Twentieth-Century Germany: From Bismarck to Brandt (New York: Columbia UP, 1973), s. 281.

9. Quoted in: Paul F. Douglas, God Among the Germans (Philadelphia: U Pennsylvania P., 1935), s. 81-82.

10. Broszat, op.cit. (Note 7), s. 286.

11. Friedrich Zipfel, Kirchenkampf in Deutschland, 1933-1945: Statistiken für Berlin (Berlin: Walter de Gruyter, 1965), s. 18.


|Autor: R.S.|Zdroj: svobodnyodpor.info|15.7.2014|